#2.021

Tak nějak mi došlo, že si poslední dobou neobvykle málo stěžuju. Tak, speciálně pro vás, vytáhnu něco, co mi leží v žaludku nekrátkou dobu. V šalinách vídám plakát „Hlasitý poslech vyrušuje“ (nebo tak něco [„obtěžuje“ je to slovo]), na kterém je vyobrazen člověk se sluchátky. Beru si to dost osobně, hned z několika důvodů. Souhlasím s tím, že lidi pouštějící si hudbu z repráků mobilů, ještě se u toho mnohdy (hodně) nahlas bavící, si zaslouží ty krámy zašlápnout. Ale sluchátka? Notak. Všechny dopravní prostředky šum ze sluchátek vycházející spolehlivě přeruší. A když ne ony, pak telefonující lidi, kteří trpí dojmem, že když neslyší oni, nejsou slyšet, to spolehlivě dorazí. Sluchátka? Ach jo.

No nic, zpátky k deníčkování. Anebo ne. Do postýlky. Zabíjet padouchy revolverem, mečem a magií. Tancovat mezi náboji a blesky, spojovat se s draky proti jejich vrahům. A pak si o tom vyprávět u  krbu, s knihou a sklenkou červeného.

#2.020 –

Zase práce, valnou část dne. Před ní i po ní NCIS. (Jeden díl od každé odrůdy. [Víte o tom, že od září začíná další spin-off – NCIS: New Orleans?]) To hlavní ale je, že píšu. Sice o pár hodin později, ale nejsou to čtyři dny. A taky jsem se dokopal běhat, po jedenáctihodinové směně, v jedenáct večer. Jsem prostě čím dál drsnější.

A co vy, co drsného jste udělali dneska vy?

No dobře, zas tak drsné to není. Ale aspoň už vím, že se umím dokopat do čehokoli budu chtít, pokud budu opravdu chtít. Důležité je vtom hledat tu radost, a co nejvíce ignorovat povinnost. Fakt že jo. (Jako třeba já teď – píšu tady absolutní žvásty, zplozené něčím vzdáleně podobným volným asociacím, a stejně z toho mám radost. Protože píšu, jak jsem si slíbil [I vám, ale hlavně sobě.] a smysl to taky trochu dává. Lehce. Notak. Že jo?)

Mimochodem: když nějaká věta končí otazníkem, můžete to chápat jako pobídku k využití těch komentářů, díky kterým jsem všecko to psaní přenesl tam, kam patří – sem. Na mé stránky, na mé doméně, založené jednoho dne, kdy byly .cz (a .eu) domény v akci, a kdy jsme strávili večer v Traubce vymýšlením vtipných věcí. Nejvtipnější byl samozřejmě Fyfkův nápad s cordonbl.eu, ale ta už je zabraná. Sakra.

No dobrá, já už teda usínám. Ale máte nad čím přemýšlet.

#2.019 – pfft

Tak jsem si opět dokázal, že každý den fakt psát nedokážu. Nevím, čím to může být způsobeno – jestli zabraností do jiných aktivit, nechutí psát z toho důvodu, že se nedokážu přesvědčit, že mě to vážně baví, a píšu to pro sebe… těžko říct. Tímto zápiskem se to ale všechno mění. A ne, nepřecházím na 53ku. Původně jsem vám tu jako omluvu chtěl sesmolit nějakou pěknou povídku (ne jako ta poslední), ale to asi taky dokupy nedám. Zážitky uplynulých čtyř dní taky dokupy nedám – a že jich bylo dost. Pamatuju si jen střípky – a ty bych zrovna dokupy dát mohl.

V pondělí jsem měl celodenku, večer přijela drahá polovička… žůžo. Až na tu absenci mincí – ale nějak se dařilo, lidi platili drobně. Od Grandu jsme se prošli pěšky, to taky stálo za to. A pak jsme se podívali na půlku Star Wars: Ep. 4, protože víc jsem fakt nedal, jak jsem byl utahaný.

Úterý byl pro změnu aktivní den – letěli jsme do obchodu s papírama, pro Reinu šalinkartu – přesně tak, jsme schopní za váma dojet kamkoli v rámci 100 + 101. Pak jsme měli velké plány ohledně hledání kešek v okolí, ale vedro to zabilo, tak jsme aspoň skákli do Teska pro pití a pohlavní pokrývku. A že jí to sluší! [Byla tam klima. A hledali jsme jinou, nicméně tahle nám padla oběma do oka, nehledě na to, že hledaná, ač nalezená, nesplnila očekávání.] A pak! Pak jsme šli nakoupit a dali si dokonalý oběd. Prostě ňam-ňam. Odpoledne mám nějak mlžné, takže asi HIMYM. A večer, po výborné (minimálně chvalitebné) večeři jsme šli… virbl, prosím… běhat. Moc jsme toho neuběhli, zato jsme si to moc užili. A jsme tam, kde jsme byli – věci děláme pro dobrý pocit, a ne pro statistiky. Ani tento večer Star Wars nepodlehly – skončili jsme těsně před bitvou okolo Hvězdy smrti, protože tentokráte byla unavena žena.

Ve středu… mlha, takže HIMYM. Taky trocha Minecraftu, pak někdo plácl „Stáhnem Simíky,“ a tak se stalo. A zahráli jsme si dva songy od Queenů. A konečně dodívali Star Wars.

A dneska… já vám ani nevím. Práce, pidioběd, vyprovození ženy… Samé smutné věci.

Deníčkovitou povinnost jsem tedy tak nějak splnil, no. A zas začínám sklouzávat k tomu trapnému popisu dnů. Když ono už je fakt pozdě… Alespoň na hluboké, spontánní myšlenky určitě…

#2.018 – fujtajxl

Tak včera jsem nic nenapsal, no. Víte proč? Protože jsem vstával brzo. Nelidsky, nehezky, zavrženíhodně brzo. Kdybych vám řekl v kolik, už nikdy byste se v klidu nevyspali. Protože by vás to strašilo ve snech. Tak je to děsivé číslo.

Návrat z dovolené byl drsnější, než jsem čekal. Protože stále ještě neumím říkat ne, tak jsem včera kývl na dnešní směnu ještě před tím, než jsem zjistil, že zítra mám celodenku. A stejným způsobem jsem pak kývl na to, že půjdu na brzo. K tomu nejsou mince, zase, je nás málo, stále… prostě klasika. Po idyle na vodě absolutní obrat. Ale tak mají asi dovolené fungovat.

Málem jsem to zase dneska nenapsal, ale pak jsem si vzpomněl, že nemusím, že to píšu pro sebe. A tak jsem to napsal. A poznámka pro sebe: instalace Diablo 2, Warcraft 3 a Call of Duty 2 nic nevyřeší. Najednou je skoro jedenáct hodin.

Další mapu kampaně? Nebo radši ne…

#2.017 – pozdě, ale přece

Je kouzelné, jak jsem si dokázal napsat bohovévědíkolik dní dopředu, ale když u toho kompu jsem, ten jeden napsat nedokážu. No co.

O vodě vám tu pojednávat nebudu – ten fejkovní report vám musí stačit, alespoň do doby, než se dostanu k fotkám a času, abych mohl splácat dohromady nějaký blag. Taky. Konečně. Pak jsem taky přemýšlel jak to udělám, ale protože jsem se zapověděl nedělat dvojdny, tak prostě přiznám chybu a jeden den vynechám. Notak, vrátil jsem se z dovolené, málem umřel, na odpočinek měl jeden den, a teď už zase frčím do Brna, do práce. [A poslouchám u toho cover Summertime Sadness od Within Temptation – a je to teda mnohem lepší, než oreginál. A za oknama to vypadá, že jedeme té krásné černé bouřce vstříc.]

Včera jsem zjistil, že ve vedru mě dokáže vytočit každá kravinka. A taky že je žena zaříkávačka psů. To jako fakt. Anebo se do ní Whiskey zamiloval. Obojí je pravděpodobné, stejně jako možné, a to i simultánně. [Husté slovo, hm?] Taky jsme včera viděli tak nějak jednu řadu HIMYM – prostě bylo moc vedro na to cokoli dělat, ale obyčejný spánek je ztráta času. A ještě jsme byli s tatínkem a bratrem v klubovně pro matraci – vypadali jsme krapet jak zloději drahého umění – hlavně když ta věc byla zabalená v celtě a nesli jsme ji skoro jako obraz. Drahý, velký, těžký obraz.

Jsem mohl o vodě psát už teď, nezapomenout flashku v Brně. Teď vám jen prozradím pár spoilerů, ať se máte na co těšit. Dno. Kešky. Losos. A mnoho dalšího! Očekávejte na svém oblíbeném blogu v dnech velmi blízkých!

Jdu se na něco podívat, ať mi ta cesta do práce líp uteče. Třeba večer přidám ještě jeden díl, kdo ví. Já ne.

#2.016 – zpátky do reality

Rozuzlení! To by se vám líbilo! Žádné takové. Nejdřív konec naší cesty. Jsme naházeli lodě na vozík a vyrazili směr Ostrava. Tam jsme dojeli úplně zničení, dali jsme si kafe a šli to dospat. Jsme opálení, přibrali jsme svalovou hmotu,a nezemřeli ani dehydratací, ani hlady, ani na otravu lepkem. Přežili jsme ve zdraví, i duševním, a máme se rádi ještě mnohem víc.
Taky vám prozradím, jak jsem to dělal, chcete? Ne, neprozradím, co kdybych to ještě někdy potřeboval provést, přišli byste o překvapení. Pch.

Po cestě si se svým koněm Alfrédem Ludvík moc hezky popovídal, dokonce mu kůň dovolil použít přezdívku Alfík. S blížícím se cílem jim ale oběma bylo čím dál víc ouzko. Nemělo ale být proč. Ludvík přece jako menší jezdil na dřevárny, a jako větší šermoval železným mečem, jako každý správný dobrák a fantazák. Hradní stráže pro něj nebyly vůbec žádnou překážkou. Samá pirueta, paráda, úskok, kryt z otočky… však to znáte. Tratoliště krve, hladina stoupající ke kotníkům, slabší povahy a postavy přesouvající se z vertikální polohy do horizontální a vmžiku opouštějící tamten svět.
Jediným důstojným soupeřem byl králův osobní strážce – po pohledu na krále ale Ludvík přehodnotil plán, a poslal strážce spát krásně mířenou kulkou mezi oči. Krále potom setnul i s rukou, kterou nastavil ke své obraně.
A jestli nezemřel, vládne se svým koněm Ludvík až doteď. Víte?

#2.015 – střelný prach a ostří čepele

Protože je Ludvíkův příběh neskutečně napínavý, povím vám nejdřív, jak jsme se měli. Byl to poslední den na vodě, což jsme náležitě obrečeli – dokonce níže po proudu nejenže objem vybrečené vody strhával jezy, ke všemu v Ploučnici a dále ve Vltavě a vůbec po proudu začaly slaností žít mořské ryby. No nekecám! Celosvětově díky toho klesla cena soli! Si to vygooglete, když mi nevěříte.

Dobře zpátky k Ludvíkovi. Ten sice neumřel, a jeho trápení tedy ještě nekončí, nicméně k něčemu dobrému to bylo. Nejenže při vystřelení z auta sama spustila hitmenova zbraň, ke všemu se trefila přesně do řetízku pout, zvláštním způsobem se přitom vyhla odrazu do kteréhokoli kousku Ludvíkova těla. Tím nejenže se Ludvíkovi uvolnily ruce, navíc získal apartní náramky. Hned jak se probral, ze všech stran ho obklopoval zvuk sirén, všechny se přibližovaly.
Pak se ale okolo něj objevila modrá bublina, a on byl zničehonic na louce, kde kolem něj v kruhu stáli koně s jezdci ve vtipných oblečcích, ozbrojení až po zuby chladnými zbraněmi kraje minulého tisíciletí. Toho dávnějšího kraje. Těsně vedle něj stal divný maník v tmavěšedém pyžamu, se špičatým kloboukem na hlavě a vousy tak dlouhými, že si na ně málem šlapal. Představil se mu jako Myšák. Taky mu vysvětlil, kde se tam vzal – minimálně se o to pokusil. Ludvík postřehl „paralelní vesmír“, „portál“ a „zabít krále“. Ludvík se rozhodl.
Vysunul zásobník ze své CZ75, zjistil, že je plný, tedy obsahuje přesně tolik nábojů, jako je počet jezdců, plus dva. A tak Ludvík sejmul nejdříve Myšáka, a pak postupně podle vzdálenosti od nejkratší po nejdelší všechny jezdce. Koně mu poděkovali, nejlepší z nich mu nabídl své služby. A tak Ludvík zastrčil Eleonoru, jak svou pistoli pojmenoval, frajersky za opasek, a vyrazil na cestu. Pak se vrátil, sebral nejlepší meč, který našel, a zastrčil si ho frajersky do závěsu na zádech. A pak znovu vyrazil na cestu.

#2.014 – dnes bez nadpisu

A tak jel Ludva, dobrák od kosti, k zásahu společně s jednotkou jejího velitele, pana Vocáska. Nemotorného příslušníka se totiž nepodařilo rychle vzkřísit, a čekat na posily si Vocáskovi Psi nemohli dovolit. Zásah se konal v domě místního dona, pana Farfalliho, který podle všeho obchodoval se zbraněmi v nějaké onlinové hře. Ale obchod se zbraněmi jako obchod se zbraněmi. Ludvík byl tentokrát pevně rozhodnut nevystrkovat nos z dodávky. A tak také udělal.
Bylo mu to ale prd platné. Jednotka byla rozprášena jediným členem Farfalliho ochranky, který těsně poté omráčil Ludvíka, a dal mu do ruky zbraň, která byla ještě studená od setkání se Smrtí. Tentokrát to ale vypadalo, že se Štěstěna usměje i na něj. Nicméně tomu tak nebylo. Abyste rozuměli – auto, ve kterém ležel bezvědomý Ludvík, Farfalliho jediný člen ochranky odbrzdil, doufaje, že tím Ludvíka zabije, a bude to vypadat jako zrada zevnitř a smrt při pokusu o útěk. (Zamyslete se nad tím – to by zkrátka muselo fungovat.) Jenže jak jelo auto pozpátku z kopce, najelo na kořen, který mu zachytil kolo, auto provedlo půlotočku, odstředivá síla vyvrhla Ludvíka otevřenými bočními dveřmi, a sama dodávka se poté rozjela vstříc krásné, téměř až filmové explozi na dně kamenolomu Motýlek.

Jo, máme se tu fajn, přestaňte se pořád ptát, fakt ale už. Voda je studená, teče, slunko svíti, ptáci řvou, kytky smrděj, a tak dále.

#2.013 – příběh pokračuje

Bla bla, voda, bla, pádlo, háček, kormidlo. Bla.

To tak Ludva jednou potkal holohlavého výrostka, který měl očividně naspěch. A protože měl L. vepsané dobrodinství do tváře, mladík ho s úsměvem oslovil a požádal, zda by mu Ludva nachvíli nepodržel kabelku, že si jen pro něco skočí za roh, a hned že je zpět. A tak Ludvík, dobrák od kosti, samozřejmě zloději kabelku podržel. A protože policista musí ze zásady důvěřovat pouze důkazům a svědkům, a protože Ludvík byl jediný svědek okolo, a důkazy mluvily křikem proti němu, byl zatčen. Když se tak Ludvík díval z okna policejního auta, za rohem viděl smějícího se a mávajícího výrostka.
Tím ale jeho trable zdaleka nekončily. Po nedlouhé jízdě beze slova prasklo autu kolo. Uniformovaný pán vystoupil, aby jej vyměnil, což se mu povedlo. Při nástupu do auta ale praštil hlavou o horní futro dvěří tak silně, až se nejen uvedl do bezvědomí, ale ještě otevřel Ludvovi dveře. Ten, dobrák od kosti, vystoupil, oběhl auto a jal se nemotornému příslušníkovi pomáhat. Přesně takhle to řekl jednotce URNA, která jela okolo k zásahu, a z té mu samozřejmě nikdo nevěřil – opět důkazy.

Ale dobře, i o svém dnu vám něco řeknu. Druhý den je kritický, skoro vždycky. Nervy napjaté k prasknutí, svaly neodpočinuté díky přetaženému večeru. Ale my jsme to zvládli a jeli jsme dál, s úsměvem a dobrou náladou nám tak vlastní.