poštvrté! 177

To byl taky nápad. „Však co, si půlnoci tam nebudu, to to ještě stihnu napsat.“ No jo, stihnout to stihnu, což o to. Ale té síly už moc není, zvlášť když je na téhle klávesnici každé písmeno dvakrát.

Ale ono je to občas třeba. Teda až na tu hlášku „Vy jste fakt staří.“ Tomu prostě nevěřím. Ale jak jsem tak poslouchal co se všechno stalo se spolužáky ze základky… aspoň nejsem v lochu. (Ani v Lochu, ale teď myslím vězení.) Na druhou stranu nejsem ani ženatý, a už vůbec nemám tři děti. Třeba časem. Otázka je jak moc je to dobře. (Děti. Jestli jste se prohrabaly až sem, tak k vám chovám obří respekt. Jste vážně po mě. A věta před závorkou byla samozřejmě vtip.)

Já to radši rovnou utnu, nebezpečí, že usnu uprostřed věty nabylo velmi reálných rozměrů.

poštvrté! 175

Škoda, že se do mé denní kvóty slov nepočítají maily. Dneska jsem toho do nich napsal fakt hodně. Ale jinak se nic zvláštního nestalo. Masivní bolest hlavy zhatila návštěvu mé oblíbené knihovny, chybí mi dokoukat poslední díl The Thick of It (hádejte, co budu dělat u večeře, cha!) a zase je hodin jak na kostele a já nic nehrál. Zato jsem ale splnil aspoň jeden ze slibů, které jsem dal. Není to úplně špatný pocit. Horší možná bude, až dostanu feedback, ale… musím si věřit! Mimochodem se blížíme do půlky tohohle běhu, a já jsem zatím nepoužil jediný smajlík – prvoplánově. Takže jestli jo, upozorněte mě na něj, a já budu moct rovnou začít znova.

Chtěl bych strašně moc napsat, že jsem prováděl nějaké hluboké přemýšlení, že jsem přišel na Základní otázku života, vesmíru, a vůbec… ale nemůžu, není to pravda. Přes tu hlavu fakt nejede vlak. Možná by bylo lepší, kdyby přes ni přejel. Navíc se asi stávám závislým na čaji s medem, co tu chlemtám po hektolitrech – fakt že jo. Když ho dlouho nedostanu do úst, mám na něj chuť. A když jsem si dal kafe, abych neusnul u práce, očekával jsem chuť toho čaje.

poštvrté! 173 : sbohama

Většina lidí mužského pohlaví (a určitě i některé ženy, ne že ne), když se chce do něčeho dokopat, tak se neholí. Protože já jsem bez vousů opravdu sporadicky, tak jsem se rozhodl motivovat se naopak. Mám plán, a třífázovou sebevýzvu, jak ho docílit. V první fázi se budu holit dohola. Ve druhé si nechám jenom knír. Jo, přesně tak. A ve třetí, pokud k ní dojde – a zaříkám se před všemi bohy, ať to dám dřív -, pak se ostříhám nakrátko. Tak. Je to na Internetech, všichni se to dozví. Dneska jsem začal s holením. Jsem holobradý jako… no, tak ve třinácti, možná. Možná ještě dřív. A asi třikrát od té doby. Plus-mínus. Chtěl jsem se vyfotit na památku, ale nejlepší je asi fotka na IDčku do práce, mobil nespolpracoval, navíc mám na kořeni nosu obří beďar. Takže žádná památka. A asi je to tak lepší.

Jinak se nic zajímavého nestalo, rozhodně ne zajímavějšího. A nějak na mě sedla depka, asi jsem měl ve vousech drobky dobré nálady. Tak já vás radši nechám. Se mějte.

poštvrté! 172

Omlouvám se za veškeré dvojúhozy, které Ginny dneska vyvede, ale nechám je tady. Ne z lenosti, nýbrž tak napůl na ukázku, a napůl na zkoušku. To jen abych předeslal, co vás čeká.

Včera jsem tady motal něco o tom, že ponděělí je zlé jenom na ty, kteří jej nemají rádi, a kteřří od něj čekají to nejhoršíí. Jakkoli mi nevadí, možná ho mám dokonce rád, dneska jsem si to vyžral. Fakt velkou lžící, z fakt velkéého kýble, přřímo za koněm. Ok, teď trochu nadsazuju, mohlo to být tak tisíckrát horší, ale… prostě takovéhle pondělí jsem asi ještě neměl. Pracovně, myslím. Tam to odnášejí spíš pátky. Kolem druhé mají najednou všichni potřebu něco řešit. Ale nemám proč nadávat, sám to občas udělám. Většinou proto, že si neuvědomíím, že už je pátek, a že o víkendu se nepracuje, a v pondělí je deadline. Ale hlavněě proto, že si neuvědomím, že je pátek – tak moc mám svou práci rád, tak moc to letí.

Jinak pořád zápasím s nachlazením, jednak jsem si asi vypěstoval závislost na čajích proti nachlazení, a druhak si asi moje nachlazení vůči nim vypěstovalo odolnost. V minulosti to vždycky fungovalo, hlavně v takovémhle množství. Míísto krve mi v žilách teče čaj. S lékořřicí. A už ani nevím, jak vlastněě chutná kafe. Nějak na něj v tomhle stavu vůbec nemám chuť.

Odpoledne jsem strávil v post-pandemickéém New Yorku, a pak v Black Desert. Objevil jsem strašně moc nových věcí, hodně jsem se toho naučil, hlavněěě ve druhé jmenované hře. (Vlastně první jmenovanéé, druhéé zmíněné.) Ale s tím vás asi nudit nebudu, to je spíš na recenzi, možná. Fakt, za ty dvě hodiny, co jsem to hrál, bych o tom byl schopný stejně dlouho psát. Pokud bych neusnul, nebo mi nepukla hlava. (Těžko říct, jestli rýmou, absťákem po kofeinu, nebo z trucu – ale to už říkal dneska i můj Twitter.)

Pokud tohle náhodou čte někdo, komu něco dlužím – omlouvám se, ale divím se, že přes ty hleny na mozku zvládám vůbec hrát BDO, natož třeba pracovat. Obččas mám problém i s dýcháním, a ne kvůli ucpanéému nosu. Prostěě zadržuju dech, z nějakéého důvodu.

No nic, čajííček a kniha, a hají, ať zítra nevypadám v kanclu jako zombie. Víc než obvykle. Zítra už to po sobě zase budu opravovat, slibuju. (Nebo to budu psát na nějaké jiné klávesnici, než na Ginny. (Doufám, že si uvědomila co píšu, a do zítra toho nechá.))

poštvrté! 171

Je mi na umření, ale když se snažím, nejde to ani moc poznat. Ale fakt mě to nachlazení nebaví, i když je to zatím jenom pitomá rýmečka. To se rozjede, já to vím. A trollí mě to, echt. Nejhorší je, že už nemám moc do čeho smrkat, zčásti samozřejmě vlastní volbou. Nejradši bych tu měl tak milion plátěných kapesníků, ale mám dva, z nichž už jeden padl za vlast, a druhý nosím do práce. Papírové jsem nekoupil (zato mám dvě krabičky čajů proti nachlazení) a smrkat do broskvového toaleťáku se mi moc nechce. Zato je ale třívrstvý, takže by mi můj nos poděkoval. A cítím silnou déja vu, skoro jako kdybych si to už pochvaloval. Za skoro půl roku bych se tomu nedivil.

Overwatch měla free weekend a já jsem hrál jenom jeden večer. Delší, ale večer. Zbytek víkendu se vypařil do léčení se, a dneska do užívání si výluk na cestě na zkoušku a zpátky. Ale taky dobré – cestou tam jsem si prohlížel Babice, přece jen je člověk z vlaku nevidí. A cestu zpátky jsem prospal, naštěstí ten bus dělal sám o sobě takový kravál, že jestli jsem chrápal, nikdo mě neslyšel. Ale hraní jsem úplně nezanedbával. Objevoval jsem krásy Black Desert (to hlavně včera, ale ne moc dlouho – bolehlav, pamatujete), a dneska jsem se dokonce v The Division odvážil courat Dark Zone. A nikdo mě nesundal – asi v neděli večer nikdo nemá náladu zabíjet chudinky nooby, všichni se radši psychicky připravují na pondělí. Noobové jsou oni – na pondělí se nedá připravit. A čím víc ho nenávidíte, tím víc to schytáte. True story.

Použití takového množství z angličtiny vyňatých slov mě natolik vyčerpalo, že okamžitě aktivuji protokol Vysmrkat a spát.

poštvrté! 168

Dneska se fakt stalo jakože hodně věcí. Hlavně by ale Ginny neměla dělat drahoty, a měla by fungovat cajk jak cyp. Se asi uvidí. Zatím to tak i vypadá – nějaký update. Řekl: „Máš BlackWidow 2013?“ „Mám,“ řekl jsem. „Tak chytej update.“ A ono asi jo, po tolika letech to možná pochytili. Na chvíli žádné dvojúhozy. Zatím.

Byl jsem pít pivo s bývalou kolegyní, tedy z Alberta. A bylo to dost vostrý psycho, zmizel jsem asi ve správnou dobu.  Z té firmy, tím myslím. Jakože je to trochu smutné, ale aspoň se tomu teď můžu smát, místo abych nad tím brečel. Ou jé.

A jinak? Objednal jsem si pizzu. A tak mi volali, půl hodiny po objednávce, že se jim to seklo, a že jakože nic. Aspoň jsem ušetřil. Život je fakt zajímavá věc.