první dny

Původní plánované datum publikace bylo 21.9., datum mé svatby. Samozřejmě jsem to nestihl dopsat. Ale jako datum publikace jsem jej nechal. Takže ne, nehrabe vám.

„Dnes je první den zbytku tvého života.“ platí zrovna dneska ještě o trochu víc. I kdyby se změnil jenom můj rodinný stav. A že věřím, že ve většině ohledů se toho moc nezmění. Ale první den čehokoli je dobrý k tomu s něčím začít. Tak, jako to děláme každý rok na Nový rok, s tím rozdílem, že takový první den může přijít kdykoli. Ne nutně prvního v měsíci, prvního v roce, v pondělí. Ale čím větší první den, čím prvnější, tím lepší to bude po letech, když člověk u něčeho opravdu vydrží. Lepší pro paměť, samozřejmě. „Pořádně jsem zase začal psát první den manželství.“ No nezní to pěkně?
[Zní, že? Akorát se mi to zas nepovedlo.]

Na druhou stranu si musím hlídat důstojnost takovéhohle příspěvku. Ale jenom trochu, měl jsem totiž kvalitní slib. Bez vtipů. Bez pokusů o vtipy, dokonce. [Nakonec se jich pár našlo, nemohl jsem si pomoct. Ale bylo to hezký.]Takže teď si to hodlám taky tak trochu vynahradit. Ale jenom tro— Tak to bylo těsně, málem jsem se zacyklil. O čem jsem to… jo, první dny, začátky, začínání.

Začalo to tak, že jsem si řekl, že bych mohl zase něco napsat. Přece jenom platit si doménu a přes rok nevyblít ani písmenko je dost rozhazovačné chování i na mě, natož něco takového udělat několik let po sobě. Což se, světe div se, ještě nestalo, nicméně nehodlám s tím začínat. A tak jsem se zadumal. Většina plánů na nějaké denní příspívání krachla (i když i po docela dlouhé době), týdenní události si většinou nepamatuju celý týden. Mám na to teď systém, ale zvykám si, takže nic. Žádné sliby, žádné plánování. [A ještě že tak, že.]

Odstavec na tomto místě jsem přepisoval asi na šestkrát, a pořád byl k ničemu, tak ho shrnu, vlastně to celé shrnu: Budu psát, budu psát víc (už se mi povedlo i zprovoznit WP mobilní appku!), budu psát hezčejc a nadále stejně spysovně a kvalitně. Najdu si systém, nastavím zvyk, najdu čas. Dopíšu rozepsané, využiju kvanta poztrácených poznámek.

Jednu dobu jsem plánoval každý den jednu věc, ale ne v duchu třistapětašedesátky, ale tématický. Motivační pondělí, úterní song k přežití až do pátku, středeční herní koutek, atakdále. Jednak jsem ale nemohl ustálit počet příspěvků v plánu (pět? sedm?), druhak jsem se nemohl sám se sebou dohodnout na tématech. Jakože úplně pod stolem to není, jednou to z toho šuflete možná vytáhnu. Ale ne teď.

Prostě jako vždycky. Nejsem mrtvej, jenom jsem měl fakticky moc práce. A další výmluvy. Ale mám to rád. A tak s tím konečně něco udělám. Akorát ten román už do třiceti asi nesithnu, no.

A mimochodem: 401. příspěvek! Do nové stovky s chutí!

je na čase

Máš recht, je na čase zase něco napsat. V první řadě se omlouvám, že jsem tak zmizel. Pokud chcete vědět proč, čtěte dále. Pokud je vám to šumák, tak to přeskočte. Další pro vás relevantní odstavec bude začínat slovem „xyzpatlerml“.

Pokračovat ve čtení „je na čase“

poštvrté! 177

To byl taky nápad. „Však co, si půlnoci tam nebudu, to to ještě stihnu napsat.“ No jo, stihnout to stihnu, což o to. Ale té síly už moc není, zvlášť když je na téhle klávesnici každé písmeno dvakrát.

Ale ono je to občas třeba. Teda až na tu hlášku „Vy jste fakt staří.“ Tomu prostě nevěřím. Ale jak jsem tak poslouchal co se všechno stalo se spolužáky ze základky… aspoň nejsem v lochu. (Ani v Lochu, ale teď myslím vězení.) Na druhou stranu nejsem ani ženatý, a už vůbec nemám tři děti. Třeba časem. Otázka je jak moc je to dobře. (Děti. Jestli jste se prohrabaly až sem, tak k vám chovám obří respekt. Jste vážně po mě. A věta před závorkou byla samozřejmě vtip.)

Já to radši rovnou utnu, nebezpečí, že usnu uprostřed věty nabylo velmi reálných rozměrů.

poštvrté! 176

Opět cestování. Za mámou a ŠlágrTV. S trochou štěstí se mi podaří aspoň večer protlačit… že já už jsem to psal? Jsem si to myslel.

V tom případě jsem dneska asi prázdný jako hlava žáka na konci letních prázdnin.

poštvrté! 175

Škoda, že se do mé denní kvóty slov nepočítají maily. Dneska jsem toho do nich napsal fakt hodně. Ale jinak se nic zvláštního nestalo. Masivní bolest hlavy zhatila návštěvu mé oblíbené knihovny, chybí mi dokoukat poslední díl The Thick of It (hádejte, co budu dělat u večeře, cha!) a zase je hodin jak na kostele a já nic nehrál. Zato jsem ale splnil aspoň jeden ze slibů, které jsem dal. Není to úplně špatný pocit. Horší možná bude, až dostanu feedback, ale… musím si věřit! Mimochodem se blížíme do půlky tohohle běhu, a já jsem zatím nepoužil jediný smajlík – prvoplánově. Takže jestli jo, upozorněte mě na něj, a já budu moct rovnou začít znova.

Chtěl bych strašně moc napsat, že jsem prováděl nějaké hluboké přemýšlení, že jsem přišel na Základní otázku života, vesmíru, a vůbec… ale nemůžu, není to pravda. Přes tu hlavu fakt nejede vlak. Možná by bylo lepší, kdyby přes ni přejel. Navíc se asi stávám závislým na čaji s medem, co tu chlemtám po hektolitrech – fakt že jo. Když ho dlouho nedostanu do úst, mám na něj chuť. A když jsem si dal kafe, abych neusnul u práce, očekával jsem chuť toho čaje.

poštvrté! 174

Tak jsem si zkusil přežít v té Division a umřel jsem. A tak nějak jsem poznal, že jsem se asi zamiloval, tak jsem spěchal napsat tohle, ať na to zas nezapomenu.

Ale když ono není moc o čem. Dobrodružství si mě samy nenajdou. A přes týden to fakt moc nejde.

Tak jinak, přes pracovní týden se mi fakt moc nechce. Lepší?

poštvrté! 173 : sbohama

Většina lidí mužského pohlaví (a určitě i některé ženy, ne že ne), když se chce do něčeho dokopat, tak se neholí. Protože já jsem bez vousů opravdu sporadicky, tak jsem se rozhodl motivovat se naopak. Mám plán, a třífázovou sebevýzvu, jak ho docílit. V první fázi se budu holit dohola. Ve druhé si nechám jenom knír. Jo, přesně tak. A ve třetí, pokud k ní dojde – a zaříkám se před všemi bohy, ať to dám dřív -, pak se ostříhám nakrátko. Tak. Je to na Internetech, všichni se to dozví. Dneska jsem začal s holením. Jsem holobradý jako… no, tak ve třinácti, možná. Možná ještě dřív. A asi třikrát od té doby. Plus-mínus. Chtěl jsem se vyfotit na památku, ale nejlepší je asi fotka na IDčku do práce, mobil nespolpracoval, navíc mám na kořeni nosu obří beďar. Takže žádná památka. A asi je to tak lepší.

Jinak se nic zajímavého nestalo, rozhodně ne zajímavějšího. A nějak na mě sedla depka, asi jsem měl ve vousech drobky dobré nálady. Tak já vás radši nechám. Se mějte.

poštvrté! 172

Omlouvám se za veškeré dvojúhozy, které Ginny dneska vyvede, ale nechám je tady. Ne z lenosti, nýbrž tak napůl na ukázku, a napůl na zkoušku. To jen abych předeslal, co vás čeká.

Včera jsem tady motal něco o tom, že ponděělí je zlé jenom na ty, kteří jej nemají rádi, a kteřří od něj čekají to nejhoršíí. Jakkoli mi nevadí, možná ho mám dokonce rád, dneska jsem si to vyžral. Fakt velkou lžící, z fakt velkéého kýble, přřímo za koněm. Ok, teď trochu nadsazuju, mohlo to být tak tisíckrát horší, ale… prostě takovéhle pondělí jsem asi ještě neměl. Pracovně, myslím. Tam to odnášejí spíš pátky. Kolem druhé mají najednou všichni potřebu něco řešit. Ale nemám proč nadávat, sám to občas udělám. Většinou proto, že si neuvědomíím, že už je pátek, a že o víkendu se nepracuje, a v pondělí je deadline. Ale hlavněě proto, že si neuvědomím, že je pátek – tak moc mám svou práci rád, tak moc to letí.

Jinak pořád zápasím s nachlazením, jednak jsem si asi vypěstoval závislost na čajích proti nachlazení, a druhak si asi moje nachlazení vůči nim vypěstovalo odolnost. V minulosti to vždycky fungovalo, hlavně v takovémhle množství. Míísto krve mi v žilách teče čaj. S lékořřicí. A už ani nevím, jak vlastněě chutná kafe. Nějak na něj v tomhle stavu vůbec nemám chuť.

Odpoledne jsem strávil v post-pandemickéém New Yorku, a pak v Black Desert. Objevil jsem strašně moc nových věcí, hodně jsem se toho naučil, hlavněěě ve druhé jmenované hře. (Vlastně první jmenovanéé, druhéé zmíněné.) Ale s tím vás asi nudit nebudu, to je spíš na recenzi, možná. Fakt, za ty dvě hodiny, co jsem to hrál, bych o tom byl schopný stejně dlouho psát. Pokud bych neusnul, nebo mi nepukla hlava. (Těžko říct, jestli rýmou, absťákem po kofeinu, nebo z trucu – ale to už říkal dneska i můj Twitter.)

Pokud tohle náhodou čte někdo, komu něco dlužím – omlouvám se, ale divím se, že přes ty hleny na mozku zvládám vůbec hrát BDO, natož třeba pracovat. Obččas mám problém i s dýcháním, a ne kvůli ucpanéému nosu. Prostěě zadržuju dech, z nějakéého důvodu.

No nic, čajííček a kniha, a hají, ať zítra nevypadám v kanclu jako zombie. Víc než obvykle. Zítra už to po sobě zase budu opravovat, slibuju. (Nebo to budu psát na nějaké jiné klávesnici, než na Ginny. (Doufám, že si uvědomila co píšu, a do zítra toho nechá.))