poštvrté! 093 : zase na stroji

Dnes opět na stroji, transkript následuje, fotky až nakonec. (A kdybyste se někdo chtěli zbavit skeneru, adoptoval bych ho, asi.)

Tak jo, aspoň jsem si ujasnil, že kladívka „y“ a „z“ vyměnit nepůjdou. ou jé. S malým „o“, přesně tak, protože to je jen malá radost. To už tak sarkastická radost většinou bývá, víte?

Trochu by mě zajímalo, jak moc jde to klapání slyšet na ulici. napsal bych vám, ať mi to přijdete zjistit a říct, ale tohle si stejně přečtete až nějakou dobu po tom, co to dopíšu, takže jsou takové nápady celkem bezpředmětné.
Musím psát pomaleji, v předchozím odstavci mi to párkrát udělalo neplechu. Taky by mě zajímalo, jestli je vzdálenost skoku tabem nějak nastavitelná, poněvadž aktuálních… jo tak, ono to jede, dokud to držím – užitečné zjištění, i když zatím nevím, k čemu se jeho užitečnost vztahuje. „Y“ a „Z“ se furt trochu pletou, navíc „a“ píše trochu divně. Ale vrtat do toho asi radši nebudu, alespoň zatím. Taky jsem právě zjistil, že můžu dělat nejen přehlásky, ale i čárky oběma směry. Třeba se to bude někdy k něčemu hodit.
Je to zábava, mít novou hračku a moct ji objevovat. Furt bych chtěl nový telefon, tablet, webkameru, a bohové vědí, co všechno ještě, a přit omsi skvěle vyhraju s tím, co mám.
Taky to nutí psát pomalu, takže mám dost času nad psaním přemýšlet – samozřejmě bych musel nejdřív chtít, že. Navíc je to celkem namáhavé – nejsem ještě ani v půlce strany, a už mě bolí šest prstů, obě předloktí, hlava. Takže časté pauzy budou na místě, což jenom podpoří přemýšlení nad textem. Ale říkám to znova – nejdřív bych asi musel chtít, že. I když mám tak nějak pocit, že mě k tomu ten stroj nutí – zatím nevím jak, ale jednou na to kápnu.
Teď už si jenom nechat zase narůst všechny vousy, a jsem hipster jak z obrázku. Btw. kdybyste přemýšleli nad tím, co mi dát třeba k Vánocům, když už se kvapem blíží, pouvažujte nad páskou. Je to Zeta, ale jak zjistit víc nevím, označení modelu nikde zřetelně nevidím.
Teď si jdu udělat kafe a zkusím se pustit do něčeho kloudného, a to vše v rámci dnešní 365ky! Volejte sláva a tři dny se radujte, jsem řekl.
Tak ne, tak ještě jedna věc – jak poznám, že se blíží konec stránky? Nechci tím říct, že by mi to hrozilo, ale občas se vyplatí myslet dopředu – a tohle by mohl být jeden z těch případů…

Dal bych si panáka, pomyslel jsem si, a vzápětí se v duchu nazval něčím mezi oslem a debilem. Deslem. Osilem. Ne, tohle nějak nefunguje. Vstal jsem, došel ke skříňce s chlastem, a nalil si panáka tullamorky. Nevím, kdo to byl Tull a proč ho chtěl někdo mořit, ale to pití se jim povedlo. Než jsem se napil, ubalil jsem si ještě cigaretu z pekelně silného tabáku, rozžvýkal a polkl dva preclíky, vyvalil se v křesle a pohodil nohy na stůl, od benzíňáku zapálil výše zmíněnou cigaretu. Teprve pak jsem se napil.
Můj požitek však neměl trvat příliš dlouho, ozvalo se totiž klepání na dveře. Prosklené dveře s nápisem Dick Gamble – Soukromý detektiv.
Typické, pomyslel jsem si, nahlas jsem však při vyfukování kouře vypustil z úst ostré „Dále.“ Vůsel! Vůl s oslem, konečně jsem na to kápl!
Ve dveřích se objevila mladá žena. Kdyby nehrozilo, že mi vypadne cigareta z úst, asi by se mi otevřely dokořán, a vsadil bych se, že vám na mém místě taky. Prázdnou rukou, tedy tou obsluhující cigaretu aktuálně trčící z mých úst, jsem ukázal na židli naproti sobě, a současně s tím se ve mně probudily nějaké zbytky slušnosti, které mě postavily na nohy, a sednout si mi dovolily až poté, co se usadila má návštěva, s největší pravděpodobností zákaznice. Kdo jiný by se taky škrábal do pátého patra budovy bez výtahu.
„Dobrý den,“ vypadlo ze mě, když už jsme oba seděli. „Co vás ke mně přivádí?“ Radši jednám s chlapy, k těm se můžu chovat jako naštvaná gorila, a je jim to putna. Navíc pak mají tendenci mě podceňovat. Ale k ženským si to z nějakého důvodu nechci dovolovat.
„Jmenuji se Eva Thornová,“ řekla žena, a mi okamžitě došlo, že jsem přece jen gorila – ani jsem se nepředstavil. Opět – u chlapů tohle není třeba, mám to na dveřích. Ale slušnost je slušnost. Naštěstí nevypadala, že bych ji urazil, beztak má chudinka svých problémů dost. Pokračovala: „Poslala mě paní Hooliganová, prý najdete všechno.“ Musím paní H. někdy poděkovat – našel jsem jejího zaběhlého psa, už je to pár let, a ona mi za tu dobu poslala na deset zákazníků, jestli ne dokonce víc. Kývl jsem hlavou na srozuměnou, že vím, o koho jde, a žena tak mohla přistoupit k jádru pudla.
„Hledám svou kamarádku a spolubydlící, Janice. Janice Kellyovou. Včera večer nepřišla domů, což je u ní krajně nezvyklé, ale na policii nic neudělají nějakou dobu, dva nebo tři dny, nevím přesně. A já mám strach, že tou dobou už bude pozdě, Pomůžete mi?“
Chápal jsem ji, hlavně teď, když se ve městě tyhle případy pohřešovaných osob dost rozmáhaj, a málokdy nějak dopadnou. A když, tak špatně. Hlavně mi ale řekněte – dokázali byste na mým místě říct týhle osobě ne? Tak jsem jí to odkývnul.
„Máte u sebe nějakou její fotku, čím aktuálnější, tím líp?“ Sáhla do kabelky a podala mi fotografii, na které byly obě, což mi dalo i poměrně přesnou představu o její výšce a stavbě. „Taky by se mi hodilo vědět v čem včera večer odešla z domu, kam šla, ideálně celý její včerejší plán, spolu s místy, kam často chodila, kudy často chodila, oblíbené zkratky, bary, výkladní skříně, prostě cokoli vás napadne.“
A tak diktovala, všechno co jsem po ní chtěl. Dělal jsem si zápisky do úhledných kolonek a rámečků a tak vůbec. Systém je přece jen systém. A pak už následovaly jen formality – její adresa domů a do práce, telefon na obě místa. A samozřejmě peníze. Rvalo mě to tak trochu na kusy, ale přece jen nejsem charita.

OK, asi to bude chtít dost zredigovat, ale zformovalo se mi to v palici tak nějak asi celé. Jdu si to někam poznačit. A pokračovat asi budu zase na stroji – přece jen to tématicky sedí, a tak nějak to k tomu i vybízí. Skoro jako kdyby to ten stroj psal sám, hůůůůůůůů!

A slíbené fotky. Moc jsem ten text neupravoval, kromě Gamblovy části, ta je plná překlepů, tak jsem je přepsal správně. Klidně si to můžete vytisknout a projít s červenou tužkou a kroužkovat. Peace.

Strana 1 Strana 2 Strana 3

poštvrté! 075

Prostě to ze mě poslední dobou nějak neleze, se stim smiřte. Ani jazz tomu nepomáhá. Co se dá dělat, nějak to jít bude muset. Tak třeba… jak jsem říkal, že mám to Ubuntu, a že se ani moc nerozsypává, tak s tím asi právě začíná. To mám z toho, že jsem věřil přehrávači, že si nainstaluje správné kodeky. Taková slonina. Jako kdybych touhle dobou nevěděl, že jediný můj kamarád v Ubuntu je apt. No co, třeba se to odrozbije stejně, jako se to asi rozbilo. A kdyby ne, tak v  tom kompu stejně nic nemám – kromě Dropboxu a pár kravin nic důležitého. (Jako třeba sbírka hudby nebo filmů.)

Ok, to je asi nějaký uspávací výběr jazzu. Jestli nemám na blog obtisknout svůj obličej, tak to budu muset přepnout. Jop, přesně to udělám.

Pozoruju to na sobě, ale nic s tím asi neudělám. Zase sklouzávám k izolovanosti a prokrastinaci. Možná nejen odkládání, ale rovnou vytlačování všeho, co se mi nějakým způsobem nechce.  Takže všeho. Snažím se přijít na to, kde se to zlomilo, kde to šlo šejdrem. Prostě se mi nechce, zase, i když jsem se sám sobě zapřísáhl, že tahle věta ze mě nikdy nevypadne, ani v duchu. Můžu to svést na vedro, že jo? Jak jako ne? Čí je to blag? Tak vidíte. Myslím si, že vím, co to způsobuje, zanedlouho si to budu moct ověřit. Samozřejmě o tom budu průběžně informovat. Možná. Pokud si vzpomenu, že jsem to chtěl udělat.

Teď jsem zjistil, že se Spotify nějak povedlo udělat mi bordel v interpretech – některé alba mám uložené u jednoho interpreta dvakrát. Což by nemělo být možné. Nemělo by být, ale očividně je. Některé jdou spravit jednoduše, ale u milionsongových Eluveitie na to kašlu. Nebo třeba Epica. Rovnat to je sebevražda. Děkuju pěkně, teď budu mít zkreslený shuffle. Já bych se na to dneska fakt… Jednadvacet stupňů? To tak někde v průvanu, ne? No nic, možná je to nedostatkem cukru v krvi, možná vedrem, každopádně tady ten whine radši utnu, dřív než

poštvrté! 050 : klávesnice, jména, dlouhé nohy

Tak jo, je to tady. Mám novou klávesnici. Tuhletu, kdyby vás to zajímalo. Tak jsem si říkal, že to zkusím dneska odbušit na ní. Zatím se jeví příjemně. Dohmat ani vysoký, ani nízký, vyklápěcí packy na změnu náklonu. Zvuk slyšet jde, ale není příliš hlasitý (tady pozor – to, co dělá Ginny, je uším lahodící; ne všechny klávesnice ale mají zvuk takového typu). Navíc je bezdrátová, takže se mi na přeplněném stole neplantají další kabely. Doslova neplantají, musím s tím něco udělat – děkuju za připomenutí.

Jméno? Ne, to zatím nemá. Vlastně od Ginny jsem žádný kousek hardwaru nepojmenoval. Asi to je úplně odlišnou cenovou relací. Nebo tím, že prostě nejsou dostatečně chytré, nepřijde mi, že by měly osobnost. Zato Ginny teda rozhodně, a ještě na mě žárlí – a proto možná opakuje ty znaky. Musím si s ní o tom někdy promluvit. Nepojmenovaných věcí mám spoustu. Mobil jenom tak napůl, všechny se jmenují stejně. Vlastně jo, ten poděděný noťák jsem musel pojmenovat – přece se nebude jmenovat zelda-PC, nebo co mi to tam ta instalačka Ubuntu chtěla vlepit. Ano, mám v něm Ubuntu. Ne, nevím jak dlouho tam ještě vydrží. Ani za co ho eventuálně vyměním. Mint, Fedora, nebo možná čistý Debian. Těžko říct. Zatím ještě funguje, ale předtím nikdy dýl jak dva týdny nevydržel. Takže vlastně všechny důležité věci mají jména. Až na ty dvě kytary. A housle, ale ty už mám tak dlouho, že by mě něco mělo napadnout.

Dneska bylo pro změnu docela přijatelně, dokonce občas i pršelo. Po cestě pro klávesnici taktéž. Akorát teda nijak zvlášť – jen tak, abych si nemohl hrát s mobilem. Nakonec jsem se ale stejně zpotil jako dobytek – musím se nejspíš naučit chodit pomalu. Když já většinou když už vylezu, tak někam spěchám. Takže když výjimečně vyjdu ven a nespěchám, tak už pomalu chodit holt neumím. Je to prokletí, mít dlouhé nohy. Dobře, asi ne, za rychlost chůze mé nohy nemůžou.

Včera jsem se zmiňoval, že opravdu za to stojí jen příspěvky s podtitulem – pokud tenhle laťku nesplňuje, tak se omlouvám, ale když on se projednou nabízel úplně, ale úplně sám. Dneska to ze mě nějak padá. Na Brno opravdu nezvyklý úkaz. Možná se v tom vyžiju, a dokonce to i otaguju! (Teda oštítkuju.) To bude teprve puding.

Hodil bych k dobru zase nějakou na koleně zbastlenou pohádku, ale když já jsem zrovna dokoukal pilot Muže z vysokého zámku, a poznamenalo mě to tak hluboce, že by to tam nejspíš šlo poznat. A to nemůžu udělat ani P.K. Dickovi, ani tvůrcům seriálu. Tak to dneska radši zase polknu, a půjdu se mrknout na nějaké další tvoření. Howgh.

přidáno: Vzpomněl jsem si, o čem jsem chtěl pojednat včera, jak to navazovalo na předvčera. Tak aby těch relativních časových údajů nebylo málo, poznamenám si to na zítra.

poštvrté! 036 : já, já, já – jenom já

Tak jo, Zeldo, vypadá to, že ti nedochází, proč to vlastně děláš. Původní záměr byl ten, že se na tomhle rozepíšeš, a pak budeš pokračovat ve psaní. Na něčem jako povídky. Román. Cokoli. Ty nejenže nepíšeš potom, ale prdíš skoro i na tohle. Co mi k tomu řekneš?

Tak záměr je věc hezká, o tom žádná, ale záměr práci neudělá. Záměr to všechno nevymyslí. A když mi psát nejde, ani tohle, natož pak, tak toho s tím moc neudělám. Nebo se pletu?

Zajímavé, jak hledáš cestičku ven, nebo ideálně okolo. Není to o tom kolik toho napíšeš, nebo co to bude. Jde o to psát. Sednout si na vyměřený čas, a psát. Hodina. Víc. Míň. Je to fuk. Ale psát. Pokud to nebudeš dodržovat, nikdy nic kloudného nevymyslíš.

Tobě se to kecá, když jsi výplod mé fantazie, podvědomí, nebo bohové vědí čeho. Ale víš ty vůbec, jak je těžké najít si souvislý blok času, uzavřít se od světa, a prostě psát? Když na světě existují věci jako filmy a seriály, knihy, hry, kamarádi?

Já ti přece neříkám, aby ses na to všechno vybodnul. Nemusíš se přece vybodávat na nic z toho. Ale u všech bohů… půl hodiny? Souvislé půl hodiny? To snad najdeš, ne? Vždyť jenom na záchodě trávíš čtvrthodinu.

Dík, že jsi to tak poslal ven. Na záchodě by to, pravda, asi šlo, ale tam nevydržím zase tak dlouho. Na prkýnku se blbě sedí.

A co třeba zpomalit se seriály? Když vynecháš jeden díl libovolného z nich, přibude ti třičtvrtě hodiny, ve které můžeš psát? A rovnou si to třeba udělat tak, že dokud neodepíšeš alespoň nějakou dobu, tak žádné seriály, hry, rozptylování?

Jenomže když já koukám hlavně u jídla. Anebo večer, když už nemůžu sesbírat myšlenky. Jak mi to pomůže něco napsat ještě za světla?

Co teda děláš, že nemůžeš psát za světla?

Pracuju.

Celý den? To se mi trochu nezdá?

Ne, jak kdy. Dejme tomu, že v šest nejpozději jsem doma. Udělám jídlo (a je půl sedmé) a pustím si k němu jeden díl nějakého seriálu. Pak nevydržím, a pustím si díl jiného. A pak je devět, a to už se psát nedá. Jenom hrát, koukat, spát.

Tady to máš. Chápu, že u jídla se psát nedá. Ledaže by tě někdo krmil. Ale když se podíváš na hodinky, hodiny, cokoli máš po ruce… co uvidíš?

Za pět třičtvrtě na jedenáct. Aha, už mi to dochází. Touché.

Naštveš snad někoho moc, když mu hoďku nebudeš odepisovat? Když hraješ, tak ti to přece občas vydrží i dýl?

To asi ne. Ale, když už jsme u těch kamarádů, co když budou chtít jít ven? Pivo nebo tak?

A myslíš, že nepochopí, když řekneš, že můžeš o půl hodiny později, než bez psaní? Jak vůbec poznají, co bys dělal, nebo co dělat budeš? A když se domluvíte na sedm, a ty jsi – přinejhorším – v šest doma… co děláš před tím? Nehledě na to, že přece musíš někdy dorazit i dřív?

Tak vidíš. Mlčíš. To jsem rád, že jsi mě pochopil. Takže minimálně půlhodina denně? Ode dneška?

Zkusím to.

Oba známe mistra Yodu, takže víme, že zkoušení neexistuje. Tohle jsi taky nezkoušel, tohle dáš. Takže půlhodinu denně dáš taky. Se stim smiř.

poštvrté! 031

Tak zase pěkně od začátku. Začnu třeba tím vedrem. Nevím, jestli už jsem o něm mluvil, ale dneska to byl úplně jiný level. Ráno jsem si nemohl vzít košili, ze které jsem byl včera tak nadšený, protože jí na zádech zůstaly solné mapy. Tak jsem vzal triko, cajk. Cesta tam se dala, i když pokud šalina zastavila, třeba na zastávce nebo křižovatce, a vzduch se zastavil, bylo to fakt úmorné. Nebo jsem si to aspoň myslel. Než jsem málem neodešel domů, to po kontrole widgetu s počasím. Třicet stupňů je fakt hodně, na mě rozhodně. Nakonec jsem se ale sebral a odešel. Z klimatizované budovy. Příjemných asi dvacet. Ven, do výhně. A to si říkám co budu dělat, až bude ještě o deset stupňů víc. Každopádně jestli to ráno bylo úmorné, cestou domů jsem se potil jak vrata od chlíva i když šalina zrovna jela. A když se zastavila, málem jsem si dával masáž srdce a umělé dýchání, aby to tělo nevzdalo. Normálně snad začnu chodit pěšky nebo co, i když to by nebylo z hlediska vypocené vody o moc lepší. Jo, doma už to pak šlo, protože jsem odolal pokušení otevřít okno. Po osmé ranní se taková věc nevyplácí.

Co ještě… Dostal jsem kladné ohlasy k některým částem mé tvorby, mimo jiné včerejší pohádce. Jakékoli ohlasy, ať kladné či naopak, mi určitě nějak doručte, je mi celkem jedno jak. Záporná kritika je taky kritika, a člověk aspoň ví, že to někdo dočetl do konce. A pokud to nedočtete do konce, napište mi to taky! Proklikat se ke staré tvorbě je celkem jednoduché, ta nová je na vyžádání, i když jí moc není. Tímto děkuju všem, kteří se jakýmkoli způsobem vyjádřili – hlavně, ale nejen, dneska.

Jo. Nit jsem držel, ale nějak se přetrhla. No, to hlavní, co jsem dneska chtěl sdělit, jsem asi sdělil. Tak zatím, páčko.

poštvrté! 030 : tady máte tu pohádku

Tak jo, nechal jsem ji odstát. Což je vlastně jedno, protože jsem ji stejně nejen neopravoval, ale vůbec znovu nečetl. A jelikož bych to neudělal nikdy, tak ji rovnou přiložím. Na konec tohohle blagance. Kdyžtak klidně přeskakujte, to poznáte.

Dneska jsem byl pro změnu v práci i fyzicky. Šlo to pěkně, děkuju pěkně. Dokonce jsem od kolegy dostal ne suroviny, ale rovnou připravené kafe, že prý ty břečky z automatu nemůžu pít věčně. Tak pokud se zítra vzbudím včas a vzpomenu si, tak si vezmu hrnek a svůj instant. Sice taky břečka, ale aspoň nepoměrně levnější, když už ne lepší. Akorát musím přijít na to, jak nahradit mlíko, ideálně nějak neledničkovatě. Nejen proto, že se bojím trávit v kuchyňce víc času než nezbytně nutno, ale taky s ohledem na frekvenci mých homeofficů – mohlo by se sebrat a odejít, to mlíko.

A večer doma jsem přepisoval, skoro měsíc starou věc. Nejdřív se mi nechtělo, pak nebyla nálada, a úplně nakonec jsem měl dovolenou. Dal jsem to na jeden zátah. Jak jsem psal na Twitteru: „Přepisovat věci psané rukou mi přijde těžší, než je psát. A hlavně do toho prvního přepisu nezasáhnout, ta bolest.“ Je fakt, že jsem možná zapomněl na tu bolest při psaní rukou, pokud toho včas nenecháte, ale ta bolest v hlavě, když se kopu do čistého, surového přepisu, čistě a jen proto abych věděl, jak píšu napoprvé… Ta je možná horší.

Už vás nebudu zdržovat. Takže bez dalšího oddalování, pohádka!

Brambor a Makrela

Byl jednou jeden brambor. Říkejme mu Brambor, protože jinak o sobě nikdy nepřemýšlel, a nikdy mu nikdo jinak neřekl. (A je to jiný brambor, než František, to jen tak pro pořádek.) Ten byl sám, a bylo mu tak dobře. Ale pak od svých kamarádů bramborů slyšel, že je prý fajn být příloha. A nejlíp prý jdou k bramborám ryby. A tak začal Brambor hledat rybu. Našel si Makrelu. Chvíli byl šťastný, dokonce začali plánovat jak Brambora upraví, jestli jen uvaří, nebo našťouchají, zameričtí… V jednoduchosti je krása, tak se rozhodli pro vaření. Během procesu ale začínalo Bramborovi něco smrdět, těžko se to uchopovalo. I když to jeho kamarádi bramboři viděli, on ne – a takové věci se vnutit nedají, brambor k nim musí přijít sám. Když byl proces vaření kompletní, Bramborovi všechno došlo. Bylo to jako mluvit do zdi – Makrela potřebovala přílohu, ale nikdy nemohli být rovnocenní. V jejím pojetí se „my“ rovnalo „já“ (jako ona). Snažil se s ní o tom diskutovat od uvaření, trvalo to dlouhou dobu, ale ona pořád nechápala. Bylo to jako mluvit do zdi. Jako proti ní běhat hlavou. Brambor z toho byl tak mimo, že proti zdi dokonce začal nabíhat, aby zjistil, jestli je to podobné. Nabíhal proti ní tak silně a často, až se z něj stalo vlastně pyré. Ale protože jeho kamarádi viděli potenciál, který stále ještě skrýval, rozhodli se jej zachránit. Odvezli jej, přidali máslo, žloutky, strouhanku a koření, pak jej v trojobalu usmažili dozlatova. Byla z něj kroketa. A krokety přece k rybám vůbec nepasují, zato sólo jsou fajn. Makrela si našla pana Rýži, a všichni byli šťastni, až do smrti. Hlavně Brambor. A jednoho dne i on najde hlavní jídlo, vedle kterého se bude cítit nejen dobře a nejen chvilku, ale i rovnocenně.

poštvrté! 028

Jsem si nejdřív říkal, že je ten včerejší příspěvek nějak opticky dlouhý, na to, že má jen 150 slov. A pak koukám – ona to natáhla ta pseudopoezie.

Návrat do normálního životního procesu dopadl… normálně. Dokonce tak moc, že se vlastně nic nezměnilo. Furt stejně prázdný byt, jenom ta knihovna je o pár věcí plnější. Tak bych ještě mohl číst, ať to z ní zas mizí.

Kdybyste náhodou měli během práce depku, doporučuju poslechnout Dropkick Murphy’s – zrovna mi tu hraje nějaký živák a mám co dělat, abych nezačal tančit. Ne, že by mě měl kdo vidět, ale ono se celkem blbě při tanci ovládá klávesnice.

Jak na potvoru se musí „zkazit“ počasí a začít pršet zrovna když nemám k dispozici střešní okna. Tady nepoznám že prší ani při otevřeném okně, pokud neprší fakt hodně, nebo nefouká protiokenní vítr. I když stejně nevím, jestli ještě prší, ta informace je stará pár hodin, když jsem náhodou viděl z okna. Widget v gnome tvrdí, že neprší, že je 19°C a skorozataženo. No, budu mu věřit, až půjdu ven. Ale jestli umrznu… tak už nikdy ven nepůjdu, takže to bude jedno.

Já vím, že mi to dneska nejde. Nějak se nemůžu soustředit, s klidem to svedu na tenhle byt. A večer už za to zase bude moct alkohol. Takže radši teď, dokud aspoň nedělám pčeklepy. Ale večer třeba něco poskládám – chtěl jsem začít psát něco, co budu psát jenom nestřízlivý. A ne, František Brambor byl vždycky psán za střízliva, jakkoli se to může zdát nepodobné pravdě. Tak se tu zatím mějte.

Blemc.

poštvrté! 026 : o rybách a lidech

Chtěl jsem pojednat o tom, jak mne dostihla moje nerozhodnost, ale ona to vlastně není tak docela pravda. Jsem rozhodnut, ale nemůžu se rozhodnout, jestli je to dobré nebo špatné rozhodnutí. Prostě asi neumím fungovat tak, jak si myslím, že je normální – tedy že mé rozhodnutí je vždy správné, nehledě na… nic. Neumím si za tím stát.

K tomu mě bolí břicho. Buď jsem se včera fakt hodně smál, nebo jsem ze spánku dělal lehsedy. Samozřejmě se nabízí i vysvětlení typu „Víla se nudila, tak ti celou noc skákala po břiše a snažila se tě probudit, protože si chtěla povídat.“ Vzhledem k tomu, že její existence zatím nebyla prokázána jsem toto vysvětlení zavrhl. (A jemu podobné, třeba „roste ti v břiše vetřelec“.)

Líbající se ryby na hrnku s kafem ve mně probouzí něco mezi závistí, a nenávistí k tomu, jak málo takovéhle věci řeší. Ale jsou stejně modré, nejspíš stejného druhu. Lidi mají tím pádem asi taky druhy. Špatně je identifikuju. A moc hledám. První se naučím, druhé mě snad přestane bavit. I když už mě to baví mnohem dýl, než je mi milo. Nehledě na to, že o sobě tvrdím, že nehledám. A já mám přece vždycky pravdu, to je pravidlo číslo jedna. (A typicky, pravidlo číslo dvě je: „Kdybych ji náhodou neměl, pak platí pravidlo číslo jedna.“ Však je znáte.) Kdyby mi ty šťastné modré mrchy aspoň nové kafe uvařily.

Začínám mít pocit. Čím míň mi toho chybí, tím víc jsem nedobře naladěn. Nevím úplně jak tahle nepřímá úměra vzniká, proč funguje, jestli zmizí. Ale docela mě prudí. Jsem najezený, je mi teplo, zrovna jsem dopil výborné kafe. A je mi pod psa. Naprosto nepodloženě, neoprávněně. Obyčejně se mi daří se vypsat, ale s tím, jak tenhle blagpost pokračuje, se mi zdá, že tento případ je něčím zvláštní. Čím dál víc mě bere chuť skočit do postele, a peřinou se izolovat od reálného světa. Který ještě ke všemu ani není úplně reálný, protože dovolená. Která zítra končí. Tak že by právě proto?

Taky píšu něco přes půl hodiny a vypotil jsem lehce přes tři sta slov. Deset slov na minutu. Jedno za šest vteřin. To je na ten můj volnoútvarný pseudopokus dost málo, víte? Alespoň začíná pršet, z toho mám docela radost. Ou jé.

poštvrté! 023 : děkuju a tak

Tak si tak sedím na půdě, déšť buší do oken – zlehka, příjemně, neděsivě. Je to fajn. Káva dochází, ale zatím to ničemu nevadí. Však taky ještě je. Vlasy se stihly zamastit a nechce se mi je rozčesávat, tak si na fotku asi ještě drobet počkáte. Pokud o ni teda vůbec máte zájem, že. Já vám ji tady stejně vlepím, i kdyby zájem nebyl, až bude. Nebo na twitter, třeba.

Telefon se mi mezitím snaží nakecat, že je prý v Ostravě hezky. Pche, déšť je lepší. Omývá, udává rytmus, rozptyluje, kolíbá. Možná je i mokrý – o suchém dešti jsem sice zatím neslyšel, ale jeho mokrost nedokážu, nebyl jsem venku. Nejspíš to ani nehrozí, ať už je to dobře, nebo špatně.

Myslím, že bych měl mnoha lidem poděkovat. Některé jmenovat chci, jiné nechci, ale vděčný jim jsem taky. A proto, aby se nikdo neurazil, asi nejmenuju nikoho. Pokud si tedy myslíte, že vám děkuju, máte pravděpodobně pravdu – a věřte, že z celého srdce. Nejenže jste mi to pomohli přežít, pomáháte i nadále. Děkuji. Vím, že pro některé z vás to není o mnoho menší rána, než pro mě. A vím, že empatie je v tomhle případě dost bezohledná čubka. Děkuju. (Můžu to vůbec napsat? Čubka? Sper to čert, mám na to právo, nebo co.)

Asi je to tím deštěm, že mě jímá nostalgická. Ale zatím je fajn, neslznatá. Slzí nebe, to teď stačí. (Ha, někde se tu něco hýbe, a není to jen déšť. Schválně, co z toho vyleze. Třeba je to víla, která se mě ostýchá oslovit, ale ze které se poté vyklube partnerka na celý život. Na půdě je přece možné všechno. Stejně jako v lese. A v horách. A co teprve v lese v horách, nebo na půdě ve starém domě stojícím v horském lese. S věžičkou. Ve které je možná možnější ještě mnohem více než všechno. Nebudu se ohlížet, co když mi sedí za zády. Jestli jo, tohle je pro tebe: Klidně mě oslov. Slibuju, že neuteču, ani na tebe nebudu zlý. Vážně.)

Včera jsem poprvé viděl Warcraft. Jako se čtením Šesti nevinných si ale hodnocení nechám na druhý pokuk, protože jsem se na něj těšil myslím si dost dlouho. Marně přemýšlím co ještě bude letos stát v kině zato. Kromě Assassin’s Creed, samozřejmě. Ten se prostě povede, jinak dostanou Ubi facku. (Mohl by, Prince of Persia nebyl nikterak špatný počin, ať si říká kdo chce co chce.) Pokud vás v tomto směru něco napadne, jsem otevřen skoro čemukoli. Ideálně kdyby toho nebylo víc v jeden měsíc. Mě nenapadá jinak nic, a to nad tím přemýšlím dost dlouho. (Hlavně proto, abych se netěšil na Warcraft tak moc. Nepomohlo to, ale co už.)

A vyhlašuju válku, abyste věděli. Můj nepřítel je lítý bojovník ze země Zla. Otravuje mi krev, je odporný na pohled, způsobuje svědění, ba i bolest. Je to beďar. Na čele. Těsně nad obočím. Nejde vymáčknout. Vážně, není to výmluva. O další průběhu bojů vás budu informovat. Nebo možná radši ne. Každopádně maří mé plány vyfotit se. Bastard.

Addendum: Chtěl jsem něco napsat. Nebo pokračovat. Zapnul jsem FB a Twitter, že se podívám, jestli se mi tam dobře nasdílel odkaz. A je o čtvrt hodiny později. Ou jé. Ale nakonec jsem k tomu došel, to je hlavní. Pokud se teda počítá úklid disku, vyhazování neupravitelných, a popisování těch, které bych chtěl časem dorazit.