#2.015 – střelný prach a ostří čepele

Protože je Ludvíkův příběh neskutečně napínavý, povím vám nejdřív, jak jsme se měli. Byl to poslední den na vodě, což jsme náležitě obrečeli – dokonce níže po proudu nejenže objem vybrečené vody strhával jezy, ke všemu v Ploučnici a dále ve Vltavě a vůbec po proudu začaly slaností žít mořské ryby. No nekecám! Celosvětově díky toho klesla cena soli! Si to vygooglete, když mi nevěříte.

Dobře zpátky k Ludvíkovi. Ten sice neumřel, a jeho trápení tedy ještě nekončí, nicméně k něčemu dobrému to bylo. Nejenže při vystřelení z auta sama spustila hitmenova zbraň, ke všemu se trefila přesně do řetízku pout, zvláštním způsobem se přitom vyhla odrazu do kteréhokoli kousku Ludvíkova těla. Tím nejenže se Ludvíkovi uvolnily ruce, navíc získal apartní náramky. Hned jak se probral, ze všech stran ho obklopoval zvuk sirén, všechny se přibližovaly.
Pak se ale okolo něj objevila modrá bublina, a on byl zničehonic na louce, kde kolem něj v kruhu stáli koně s jezdci ve vtipných oblečcích, ozbrojení až po zuby chladnými zbraněmi kraje minulého tisíciletí. Toho dávnějšího kraje. Těsně vedle něj stal divný maník v tmavěšedém pyžamu, se špičatým kloboukem na hlavě a vousy tak dlouhými, že si na ně málem šlapal. Představil se mu jako Myšák. Taky mu vysvětlil, kde se tam vzal – minimálně se o to pokusil. Ludvík postřehl „paralelní vesmír“, „portál“ a „zabít krále“. Ludvík se rozhodl.
Vysunul zásobník ze své CZ75, zjistil, že je plný, tedy obsahuje přesně tolik nábojů, jako je počet jezdců, plus dva. A tak Ludvík sejmul nejdříve Myšáka, a pak postupně podle vzdálenosti od nejkratší po nejdelší všechny jezdce. Koně mu poděkovali, nejlepší z nich mu nabídl své služby. A tak Ludvík zastrčil Eleonoru, jak svou pistoli pojmenoval, frajersky za opasek, a vyrazil na cestu. Pak se vrátil, sebral nejlepší meč, který našel, a zastrčil si ho frajersky do závěsu na zádech. A pak znovu vyrazil na cestu.

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.