#2.016 – zpátky do reality

Rozuzlení! To by se vám líbilo! Žádné takové. Nejdřív konec naší cesty. Jsme naházeli lodě na vozík a vyrazili směr Ostrava. Tam jsme dojeli úplně zničení, dali jsme si kafe a šli to dospat. Jsme opálení, přibrali jsme svalovou hmotu,a nezemřeli ani dehydratací, ani hlady, ani na otravu lepkem. Přežili jsme ve zdraví, i duševním, a máme se rádi ještě mnohem víc.
Taky vám prozradím, jak jsem to dělal, chcete? Ne, neprozradím, co kdybych to ještě někdy potřeboval provést, přišli byste o překvapení. Pch.

Po cestě si se svým koněm Alfrédem Ludvík moc hezky popovídal, dokonce mu kůň dovolil použít přezdívku Alfík. S blížícím se cílem jim ale oběma bylo čím dál víc ouzko. Nemělo ale být proč. Ludvík přece jako menší jezdil na dřevárny, a jako větší šermoval železným mečem, jako každý správný dobrák a fantazák. Hradní stráže pro něj nebyly vůbec žádnou překážkou. Samá pirueta, paráda, úskok, kryt z otočky… však to znáte. Tratoliště krve, hladina stoupající ke kotníkům, slabší povahy a postavy přesouvající se z vertikální polohy do horizontální a vmžiku opouštějící tamten svět.
Jediným důstojným soupeřem byl králův osobní strážce – po pohledu na krále ale Ludvík přehodnotil plán, a poslal strážce spát krásně mířenou kulkou mezi oči. Krále potom setnul i s rukou, kterou nastavil ke své obraně.
A jestli nezemřel, vládne se svým koněm Ludvík až doteď. Víte?

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.