Ještě nejsme tak staří aneb Franta Brambor a Lukáš Lilek zpět v akci – část čtvrtá

Text jsem rozepsal vloni na Štědrý den, ale nedopsal. Měl to být Vánoční speciál. A včera jsem tvrdil, že dneska vydám nový díl, což znamená, že musím dopsat tenhle. Nenávidím fakt, že obchody i města nahazují výzdobu už teď, a přitom to sám udělám. No co.

Naši dva hrdinové byli naposledy na cestě k Druhé zkoušce, díky které měli získat superschopnosti, jejichž pomocí by vysvobodili zajatce krutých cibulí, a dokončili tak výpravu, na kterou je vyslala stonožka Kristýna. Ale…

Jak tak Lukáš s Frantou – nebo vlastně Franta s Lukášem – střídali levou za pravou a naopak, začínali se pomalu nudit. Jakoby je velký Vesmír vyslyšel, stalo se něco, díky čemuž se mohli s nudou na nějakou dobu rozloučit. Nad hlavami jim totiž prolétl létající talíř. Vlastně spíše talířek. A přes jeho okraj na ně zíralo něco kulatého, oranžového. Vypadalo to trochu jako brambora, ale ne úplně. Mělo to víc zvrásněný povrch, a… už jsem zmínil oranžovou barvu? Chvíli to na ně civělo, a pak to i s talířkem přistálo před nimi.
Stvoření se představilo jako mandarinka Jánevímtěžkoříct, kamarádi mu prý říkají Nevim. Mandarinka prý patří k druhu zvanému ovoce, který sídlí v úplně jiné soustavě, a on konkrétně že je citrusový plod, takže bydlí na úplně jiné planetě. Tenhleten přiletěl na létajícím talířku, který nejenže umí lítat, ale taky je dutý, větší zevnitř a umí cestovat časem. Pokud vás napadá spojitost s jistou modrou budkou, veřte tomu, že tento stroj je mnohem přesnější co do času i místa přistání. Možná. Nevim bramborům řekl, že potřebuje najít dva hrdiny dost odvážné na záchranu nejdůležitější věci v ovocném světě. Jaké, to odmítal přiblížit.
Když naši hrdinové sdělili Nevimovi fakt, že sice jsou hrdinové, a to ti nejdrsnější, ale teď na něj fakt nemají čas, poněvadž musí zachraňovat unesené a likvidovat únosce, a to pokud možno co nejdříve, Nevim odpověděl jen dvouslovnou větou: „Cesty časem.“ A protože ani jeden z bramborů nebyl úplně retardovaný, po takovémhle nakopnutí jim to samo sebou došlo. Mrkli na sebe jediným okem a sborově řekli: „Tak teda jo.“

„Fakt je větší zevnitř,“ nemohl si Lukáš ani teď odpustit zopakování faktu tak očividného, že byl až dookabijící.
„Co je tedy ta věc, ta nejdůležitější věc, kterou potřebuješ zachránit, pane Nevim?“ přešel raději Franta k praktičtějším věcem.
„Vánoční stromeček, přece.“ Pak mu došlo, že Vánoce v PaLVu (ne, že by znal ten výraz) jsou asi někdy trochu jindy, a pokračoval: „U nás totiž jsou Vánoce. No, a jeden zlý vědátor, grep zvaný Rudoch, nechal svou armádu posbírat veškeré, ale úplně všechny. Stromky. Na naší planetě. Není moc velká, takže počet stromů lze vyjádřit jednociferným číslem, o to víc zkažené svátky klidu a míru to ale budou. Hledáním vhodných adeptů jsem strávil tolik času, že se budeme muset vrátit o několik let zpátky. A pak vás doručím přesně tam, odkud jsem vás vzal, pár vteřin po našem odrotování. Může být?“
Po tak dlouhém monologu byl Nevim tak unavený, že komunikoval pouze posunky, tak se Franta s Lukášem přidali. Nakonec se domluvili, že mu teda pomůžou, ale jenom pokud on jim na oplátku pomůže s jejich záchrannou výpravou. Potřesení ruky bylo gesto dostatečně výmluvné.
Talíř začal rotovat, ale naši hrdinové necítili vůbec žádné přetížení. Když se na to zeptali Nevima, odpověděl slovy „Inerciální tlumiče“ a dále věc neřešil. Uvnitř létajícího talíře všechno hrálo pohádkovýma barvama, po stěnách běhala různobarevná světýlka, a vůbec všechno bylo úžasné. Za okny mezitím probíhala časová bouře, míhaly se kolem hvězdy, umíraly a rodily se světy. Pak se ozvalo „cink“, jako když doohřívá stařičká mikrovlnka, a obraz se usadil.

Nový svět oba naše hrdiny dost překvapil. Hlavně tím, že všecko vypadalo skoro stejně, jako u nich doma. S tím rozdílem, že stromy měly divně rozpláclé jehličí, a nikde nebyl ani jeden jehličnan. Jinak fakt stejně. Až na tu modrou trávu, která prosvítala žlutým sněhem. Frantu napadlo, jaký sníh se asi v tomhle světě nejí. A nebe mělo zelenou barvu. Ale jinak fakt stejně.
„Když tady nemáte žádné jehličnany, kde jste vzali vánoční stromky? A jaktože vydrží tak dlouho?“
„Import.“
„Tak proč si místo těch ukradených stromů prostě nedovezete další?“ navázal Franta docela logickou úvahou.
„Protože je kupujeme. Směnným obchodem. Nekrademe, neumíme to. Máme na jednociferný počet stromů za rok. Proto mě taky tak zaráží, že nám stromky někdo zcizil.“ To taky dávalo smysl.
„Dobrá, tak nás tedy vem na místo, odkud ty stromky čmajznuli,“ chtěl převzít iniciativu Lukáš, kterému nedošlo, že na tom místě stojí. Nevim, aby snížil Lolkovo ztrapnění, ukázal rukou na místo, kde byly ve sněhu vytlačené tři důlky až na trávu – pravděpodobně od stojanu. To byl taky jediný doklad o tom, že tam někdy něco stálo.

„Tak tohle bude hustý,“ řekl Franta, a nasadil si sluneční brýle.

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.