poštvrté! 030 : tady máte tu pohádku

Tak jo, nechal jsem ji odstát. Což je vlastně jedno, protože jsem ji stejně nejen neopravoval, ale vůbec znovu nečetl. A jelikož bych to neudělal nikdy, tak ji rovnou přiložím. Na konec tohohle blagance. Kdyžtak klidně přeskakujte, to poznáte.

Dneska jsem byl pro změnu v práci i fyzicky. Šlo to pěkně, děkuju pěkně. Dokonce jsem od kolegy dostal ne suroviny, ale rovnou připravené kafe, že prý ty břečky z automatu nemůžu pít věčně. Tak pokud se zítra vzbudím včas a vzpomenu si, tak si vezmu hrnek a svůj instant. Sice taky břečka, ale aspoň nepoměrně levnější, když už ne lepší. Akorát musím přijít na to, jak nahradit mlíko, ideálně nějak neledničkovatě. Nejen proto, že se bojím trávit v kuchyňce víc času než nezbytně nutno, ale taky s ohledem na frekvenci mých homeofficů – mohlo by se sebrat a odejít, to mlíko.

A večer doma jsem přepisoval, skoro měsíc starou věc. Nejdřív se mi nechtělo, pak nebyla nálada, a úplně nakonec jsem měl dovolenou. Dal jsem to na jeden zátah. Jak jsem psal na Twitteru: „Přepisovat věci psané rukou mi přijde těžší, než je psát. A hlavně do toho prvního přepisu nezasáhnout, ta bolest.“ Je fakt, že jsem možná zapomněl na tu bolest při psaní rukou, pokud toho včas nenecháte, ale ta bolest v hlavě, když se kopu do čistého, surového přepisu, čistě a jen proto abych věděl, jak píšu napoprvé… Ta je možná horší.

Už vás nebudu zdržovat. Takže bez dalšího oddalování, pohádka!

Brambor a Makrela

Byl jednou jeden brambor. Říkejme mu Brambor, protože jinak o sobě nikdy nepřemýšlel, a nikdy mu nikdo jinak neřekl. (A je to jiný brambor, než František, to jen tak pro pořádek.) Ten byl sám, a bylo mu tak dobře. Ale pak od svých kamarádů bramborů slyšel, že je prý fajn být příloha. A nejlíp prý jdou k bramborám ryby. A tak začal Brambor hledat rybu. Našel si Makrelu. Chvíli byl šťastný, dokonce začali plánovat jak Brambora upraví, jestli jen uvaří, nebo našťouchají, zameričtí… V jednoduchosti je krása, tak se rozhodli pro vaření. Během procesu ale začínalo Bramborovi něco smrdět, těžko se to uchopovalo. I když to jeho kamarádi bramboři viděli, on ne – a takové věci se vnutit nedají, brambor k nim musí přijít sám. Když byl proces vaření kompletní, Bramborovi všechno došlo. Bylo to jako mluvit do zdi – Makrela potřebovala přílohu, ale nikdy nemohli být rovnocenní. V jejím pojetí se „my“ rovnalo „já“ (jako ona). Snažil se s ní o tom diskutovat od uvaření, trvalo to dlouhou dobu, ale ona pořád nechápala. Bylo to jako mluvit do zdi. Jako proti ní běhat hlavou. Brambor z toho byl tak mimo, že proti zdi dokonce začal nabíhat, aby zjistil, jestli je to podobné. Nabíhal proti ní tak silně a často, až se z něj stalo vlastně pyré. Ale protože jeho kamarádi viděli potenciál, který stále ještě skrýval, rozhodli se jej zachránit. Odvezli jej, přidali máslo, žloutky, strouhanku a koření, pak jej v trojobalu usmažili dozlatova. Byla z něj kroketa. A krokety přece k rybám vůbec nepasují, zato sólo jsou fajn. Makrela si našla pana Rýži, a všichni byli šťastni, až do smrti. Hlavně Brambor. A jednoho dne i on najde hlavní jídlo, vedle kterého se bude cítit nejen dobře a nejen chvilku, ale i rovnocenně.

Jedna odpověď na “poštvrté! 030 : tady máte tu pohádku”

Napsat komentář