poštvrté! 026 : o rybách a lidech

Chtěl jsem pojednat o tom, jak mne dostihla moje nerozhodnost, ale ona to vlastně není tak docela pravda. Jsem rozhodnut, ale nemůžu se rozhodnout, jestli je to dobré nebo špatné rozhodnutí. Prostě asi neumím fungovat tak, jak si myslím, že je normální – tedy že mé rozhodnutí je vždy správné, nehledě na… nic. Neumím si za tím stát.

K tomu mě bolí břicho. Buď jsem se včera fakt hodně smál, nebo jsem ze spánku dělal lehsedy. Samozřejmě se nabízí i vysvětlení typu „Víla se nudila, tak ti celou noc skákala po břiše a snažila se tě probudit, protože si chtěla povídat.“ Vzhledem k tomu, že její existence zatím nebyla prokázána jsem toto vysvětlení zavrhl. (A jemu podobné, třeba „roste ti v břiše vetřelec“.)

Líbající se ryby na hrnku s kafem ve mně probouzí něco mezi závistí, a nenávistí k tomu, jak málo takovéhle věci řeší. Ale jsou stejně modré, nejspíš stejného druhu. Lidi mají tím pádem asi taky druhy. Špatně je identifikuju. A moc hledám. První se naučím, druhé mě snad přestane bavit. I když už mě to baví mnohem dýl, než je mi milo. Nehledě na to, že o sobě tvrdím, že nehledám. A já mám přece vždycky pravdu, to je pravidlo číslo jedna. (A typicky, pravidlo číslo dvě je: „Kdybych ji náhodou neměl, pak platí pravidlo číslo jedna.“ Však je znáte.) Kdyby mi ty šťastné modré mrchy aspoň nové kafe uvařily.

Začínám mít pocit. Čím míň mi toho chybí, tím víc jsem nedobře naladěn. Nevím úplně jak tahle nepřímá úměra vzniká, proč funguje, jestli zmizí. Ale docela mě prudí. Jsem najezený, je mi teplo, zrovna jsem dopil výborné kafe. A je mi pod psa. Naprosto nepodloženě, neoprávněně. Obyčejně se mi daří se vypsat, ale s tím, jak tenhle blagpost pokračuje, se mi zdá, že tento případ je něčím zvláštní. Čím dál víc mě bere chuť skočit do postele, a peřinou se izolovat od reálného světa. Který ještě ke všemu ani není úplně reálný, protože dovolená. Která zítra končí. Tak že by právě proto?

Taky píšu něco přes půl hodiny a vypotil jsem lehce přes tři sta slov. Deset slov na minutu. Jedno za šest vteřin. To je na ten můj volnoútvarný pseudopokus dost málo, víte? Alespoň začíná pršet, z toho mám docela radost. Ou jé.

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..