Kdybych neměl vedle hodin napsané, co je za den, klidně bych mohl odpřísáhnout, že je dneska pondělí. Spíš bylo, tak nějak. Nejdřív se objevila vstávací krize, ale ta byla očekávaná, přece jen se ukáže každé ráno. Pak přišla jrize pracovní, když všichni začali chtít všechno, a ideálně samozřejmě okamžitě. A nakonec přišla krize existenční, tvůrčí a vůbec všechny ostatní, které vás napadnou. To dobré ale je, že třeba zítra dají pokoj.
Deadliny se nade mnou vznáší jak Damoklův meč
Že se ti nechce mluvit? Tak třeba klidně meč
Stejně jsou to pro všechny jen otravné zvuky
Takže je úplně jedno, jaké to jsou zvuky
Komu to jedno není, toho se drž
A teď už jdi spát a hubu drž
Jednoho krásného dne si to po sobě všechno přečtu, a začnu se svýma radama i řídit. Ano, včetně těch rýmovaných. Těch s absolutním rýmem obzvlášť.