Začínám si z toho dělat zvyk, pomalu. Možná už rychle, touhle dobou. Ale věřte tomu, že to ne vždycky jde, a celý den. Zrovna včera nebyl ani prostor, ani nálada – občas obojí najednou, občas každé samo, ale nikdy jsem toho nebyl prost. Pravdivý příběh.
Byli jsme v kině, na Doktora Strange. Nejspíš v pravý čas a poslední šanci, vzhledem k tomu, že jsme byli v sále sami. Ale kdo by taky chodil do sálu, kde je uprostřed místo sedadel ulička. Ale film byl asi super, minimálně magie vypadala krásně, přesně tak, jak to mám rád. No.
Jinak se nic zvláštního nestalo, jako vždycky. Kromě jednoho pacienta v kómatu odpojeného od přístrojů, konečně. Ne doslova, to byl pracovní metafór. Do oběda to šlo špatně, pak – s dostatkem cukru v krvi – to šlo až překvapivě dobře. Víceméně, v rámci možností. Než zase došel, ale to už byl skoro konec, a pak ten Strange. A tak.