je na čase

Máš recht, je na čase zase něco napsat. V první řadě se omlouvám, že jsem tak zmizel. Pokud chcete vědět proč, čtěte dále. Pokud je vám to šumák, tak to přeskočte. Další pro vás relevantní odstavec bude začínat slovem „xyzpatlerml“.

To bylo totiž tak. Jsem jednou zadal svoji adresu, jakože webovou, že napíšu další třistapětašedesátku. Včas to bylo, den po poslední. A ono mi to vmetlo do ksichtu, že jsem překročil maximální limit přenesených dat za měsíc. Což je docela vtipné, vzhledem k tomu, že na svůj blag chodím tak akorát já napsat další kyd, a pár skalních fanoušků (kterým tímto mávám). Plus, velmi výjimečně, nějaká zbloudilá duše. Rozhořčilo mě to natolik, že jsem měl v plánu změnu hostingu. Ale než jsem se k tomu rozhoupal, rozhořčení polevilo, vody se uklidnily, a uběhlo nějakého půl roku. Tak proto to ticho. Nepřišlo mi správné navazovat na přerušenou třistapětašedesátku (kterou jsem fakt chtěl dotáhnout do konce, tentokrát jo), nic nového mě nenapadalo. Tak jsem prostě počkal, až se budu moct omluvit, protože to dělám často a rád. A rozmáchle, jak tak koukám.

Za tu dobu se nic moc zvláštního nestalo, pokud vás to zajímá. Nic jsem nenapsal. Nikam se nestěhoval. V práci jsme začli dělat na směny, to je docela zábava. Hlavně končit ten řetěz nočníma, člověk si připadá jak upír. Nebo spíš: Konečně si zase připadám jako upír. Chybělo mi to.

V knihovničce nemám nic nového (ne úplně pravda – viz níž), nic extra úžasného jsem nepřečetl. Kloužu k temné straně hudby, a na nočních sjíždím roztodivné obskurní mixy elektroniky. Hrát hraju pořád to stejné. (Což mi připomíná, koukněte na tenhle tweet, pokud hrajete na bicí nebo kytaru a chcete s náma hrát metal.) Dohrál jsem Zaklínače, chybí mi už jenom Krev a víno a budu muset hledat jiného žrouta času. Zatím 130 hodin, a konec v nedohlednu.

Lukáš pokřtil knihu. V Klubu 29, ve velkém stylu. Dobrou knihu, někteří dokonce říkají „zatím nejlepší“. Neprokousal jsem se zatím celou jeho tvorbou (za což se lehce stydím, ale pracuju na tom), proto to nemůžu říct s úplnou jistotou, ale rozhodně to tak vypadá. Když jsem říkal, že jsem nic extra úžasného nepřečetl, nemluvil jsem o téhle – tu jsem četl dávnějc, v betaverzi. Těším se na ni, jen musím zpracovat resty, než si budu muset vzít půjčku na splacení pokut v knihovně. Možná sesmolím i recenzi, přestože jsem nic takového zatím neprovedl. (Jednu, kdysi, na Minutes to Midnight, a ta nebyla úplně objektivní a napsal bych ji úplně jinak, dneska.)

Pomalu plánuju stěhování, o tom víc jindy. A pomalu mi táhne na dva roky samoty. To taky není úplně pravda – mám přece vás. A kamarády, kteří se mě z nějakého důvodu pořád drží, i když mám poslední dobou zas pekelně asociální stavy. No jo, vlastně proběhla hustá věc – do Brna přijela Gudrun (po třech letech, zase těhotná), a mi se podařilo (sebechvála smrdí, ale v tomhle případě si to nemůžu odpustit) svolat valnou většinu něčeho, co bych nazval „starou partou“. Akce se vyvedla, pivo teklo proudem, já jsem běžel od TraubkyTesařovi, protože mi bylo trapně… Takový normální Zelda.

Je právě 5:35 a já to balím. Ale ještě to nevylepím, ještě provedu revizi. Nebo dvě. Ale dneska, musím. A pokud jste to přečetli všechno, mám vás rád. A můžete se smát těm, co hledali tu změť znaků, aby se něco dozvěděli – už jsem ji zapomněl, a nahoru scrollovat odmítám.

Jak už tak mám ve zvyku, „dneska“ u mě znamenalo „zítra“, ale dneska už je to dneska, takže jakože cajk. (Koncept jsem otevřel na minutu přesně 36 hodin po uložení toho včerejšího. Pravdivý příběh.) Chtěl jsem revidovat, ale tak nějak mi to nepřijde moc upřímné, tak prostě navážu, a budu si věřit v tom, že jsem nevyzradil víc něž jsem chtěl, nezatajil důležité… a tak vůbec. A hlavně že je to česky, aspoň přibližně.

A tak si tu teď sedím, v hnízdě, ze kterého jsem… tybláho, to jsou počty… osm let zpátky? Asi jo, první akademický rok v Brně byl 2009/10. Jestli ne, dám si někdy facku. Co jsem to… jo. V hnízdě, ze kterého jsem osm let zpátky zdrhnul, pouštím si cokoli, co přehluší ten Šlágr odvedle, protože přestože tíhnu k temné straně, tohle je temné i na mě (nic proti, pokud vám to chutná – proti gustu…), a je mi fajn. K tomu jsem chtěl dojít – zas jednou je mi asi fajn. Nejspíš proto, že jsem se dobře vyspal, i přes ranní probuzení. Protože jsem usnul u knížky. Ne, nebyl to nový Vavrečka, ale stará Scarpettová, teda Cornwellová.

Ale proč jsem to celé začal psát! Chtěl jsem vyblít kýbel slibů, jak zas budu psát, a pravidelně, a užásně, a bohové vědí co ještě. Jo, jako vždycky. Tak já si to nechám, třeba nebude nikdo zklamaný. Jsem v pokušení začít další třistapětašedesátku, protože přece jenom to donucení mělo něco do sebe, ale ona beztak tíha mých přístupů zase položí můj free program na hostingu, a já toho na půl roku nechám. To tak. Budu se snažit psát víc. Tím nemůžu nic pokazit a zároveň nic neslibuju. Taky je tam trochu moc velký prostor na manévrování a alibismus, ale…

Jo, chápu, už jsem přešel do zbytečností. Tak někdy v budoucnu: život, vesmír a vůbec. A tím myslím bydlení, práce, vztahy, recenze, povídky, romány, ságy, eposy, epitaf.

Se zatím mějte. Jak chcete, ale hezky by asi bylo lepší pro všechny okolo.

Jedna odpověď na “je na čase”

Napsat komentář