Tak trochu jsem si říkal, že bych mohl oprášit „týden bez“, když už jsem za celou dobu existence té rubriky udělal jenom jeden. Tak jsem si řekl, že to zkusím bez nadávání.
Ještě před rubrikou jsem to zkoušel s kafem, nic těžkého. Bez alkoholu to bylo snad ještě jednodušší. Tak trochu, protože tou dobou jsme trávili dost času v hospodách. Studentský život, žejo. Ale přežil jsem. A o tom, jak to vypadalo, když jsem si nezavazoval boty, si – můžete – přečíst – zde. Ale nadávání, to bude úplně jiná liga.
Ne, že bych měl opravdu dobré důvody nadávat. Ale v tak stresujícím pracovním prostředí („Co to kecáš? Vždyť děláš u stolu, jak to může být namáhavé nebo stresující?“ si laskavě strčte za klobouk.) to člověku občas prostě uklouzne. A u těch her taky. Přece jenom si ulevím, a příkoří se najednou zdají nicotné. Nebo to si aspoň myslím. A proto chci prozkoumat, co se stane, když se nadávkám vyhnu, nebo se o to aspoň pokusím.
K nápadu zkusit to jsem se nedostal tak, jak v předchozím odstavci popisuju. Dostal jsem se k tomu cestou na obřad, nebo z něj, přesně si to nepamatuju, stres a tak. Naše nejúžasnější zachránkyně Monča totiž cestou pronesla „Občas mi to uklouzne, a řeknu třeba do prkýnka.“ Kdo M. neznáte (a mávám, pokud si to čte), je to asi jeden z nejpozitivnějších lidí, které znám. Vždycky, za všech okolností, nebo alespoň ve všech situacích, kterých jsem byl svědkem. A tak mě zajímalo, jestli tomu slovník nějakým způsobem třeba nenapomáhá.
To, a taky mě zajímalo, jestli se dokážu ovládat natolik, abych se prostě nenasíral. Tenhle příspěvek a pokus jsem chtěl začít provádět už dvě pondělí, tak dlouho jej mám rozepsaný a tolikrát jsem jej přepisoval. A v obou případech jsem si řekl, že pokud vydržím do odpoledne, půjdu do toho. Ani jednou se mi to nepovedlo. Rád bych se vymluvil na zvláštní situace, ale přesně od toho to nedělám. Za každé situace, zní zadání. Protože dneska mám jednodušší vydržet do odpoledne- spím totiž po noční -, tak do toho půjdu tak jako tak. A budu na to myslet. Budu si dělat poznámky, budu informovat. Tak jako kdysi – uprostřed (takže ve čtvrtek) a na konci (takže v neděli večer).
Uvědomuju si, že to není tak lehké, jako neuvařit si kafe. Je mnohem jednodušší nechat slovo uklouznout, nechat svoji babskou pěstičku prásknout do stolu. I když bych to rád dokončil s čistým štítem, nedělám si iluze o tom, že se mi to povede. Nepovede, ne čistě. Ale to neznamená, že to aspoň nezkusím. To jsem zvědav.