týden bez nadávání : zvonec

Dneska nám to skončilo, tak už od toho máme pokoj.

Začal bych asi poznámkama, teda. Pak se k nim nějak vyjádřím. A pak budu ještě chvilku mlít, protože to byl vlastně docela inspirující počin. Pokus o počin. Pokusčin.

V pondělí jsme měli výměsí (takže měsíční výročí svatby, kdybyste nevěděli), což znamenalo, že nebylo moc na co nadávat.

K úterý tady mám poznačené: „Nějaké to nadávání pod vousy bylo, obzvlášť když jsem nesl obří krabici, a lidem bylo zatěžko uhnout, aspoň trochu.“ A pod tím ještě připsané „Ne. Prostě ne. To nepůjde.“ Úterý bylo prostě dost náročné. Měl jsem sice volno, ale byl jsem na poště (pro tu obří krabici) a podnikal jsem i jiné podniky, které byly velmi stresující a nadávky provokující. Ale jak jsem psal v půl-reportu, aspoň jsem věděl, co dělám, a reflektoval a reflektoval. (A ani to nebylo tak hrozné, jak to teď zní. Ale bylo toho víc jak 0, no.)

Ke středě tad mám jenom: „Ráno mrtvá flashka, Terčina vyučující, etc.“ Jo. Ráno jsem se tak moc snažil o live flashku s ChromiumOS, až jsem si na ní odpálil nějaké bloky, takže rezignovala a odešla do křemíkového nebe. Terčina vyučující je kapitola sama pro sebe a není na mě se tady o to dělit. Ale je to docela kráva teda.

Ve čtvrtek jsem měl ranní, v kanclu. Jediná poznámka: „Obvyklá vlna nadávek po ranní kontrole nových úkolů.“ To se mi tak občas stává, že po návratu z volna zjistím, že mám nějakou novou instalaci, která je velmi blízko (tentokrát alespoň ne ten den), nebo balík nějakých nesrozumitelných požadavků, které ještě ke všemu podle mě patří někomu jinému. Ale nadával jsem docela potichu, nebo chatem. Což je teoreticky odpustitelné, ale stále porušení.

Od čtvrtka jsem na poznámky rezignoval. Následoval pátek, to jsem se tak nějak ovládal, alespoň na směně. Po těch ranních jsem ale pěkně grumpy, takže mi to doma občas ulítlo.

Sobota byla víceméně klidná, to nemohu říct. Jestli se dobře pamatuju.

Neděle byla asi nejnáročnější den od svatby. Ráno jsem měl instalaci (tu, o které jsem se dozvěděl ve čtvrtek). Úkoly nejasně popsané, stejně tak pořadí restartu. Databázista odmítal bez tasku cokoli udělat (a přidat do schválené už nejde), tak prostě zdrhl s tím, že se kdyžtak otevře ticket, co jemu je po tom. Nakonec to dobře dopadlo, teda. Ale ještě k tomu jsem spěchal na zkoušku. Počítal jsem, že si sjedu na hlavas šalinou, ale ty jely odklonem, takže jsem se zapotil jako prase. A pak zkouška, tam už nebylo moc na co nadávat, kromě mě samotného a mých výkonů, že. Celé dohromady to bylo pekelně vyčerpávající, ale z hlediska vulgarismů to vlastně mohlo dopadnout ještě mnohem hůř.

A pak dnešek. Dneska mi to klouzalo taky, ale opět – nebylo moc na co nadávat. Dokud nezačala stávkovat technika. Noťák neustále dokola spouštěl update, a ne a ne ho dokončit. Tousty se nevešly všechny pod poklici na talíři. Skener se nevešel do obrázku. Tedy naopak. A tak. Ale aspoň při hraní toho Diabla jsem se jakž takž ovládal.

A tak uběhl týden a jeden den, a… ono se vlastně můj názor od toho mezi-reportu moc nezměnil. Přemýšlel jsem nad tím, jestli to změnilo mě, můj život, pohled na věci. Jistěže. Snažil jsem se nadávky obcházet, a nejen vulgarismy jako takové, ale i nebýt přehnaně sarkastický. Nedařilo se mi to vždycky, ale snažil jsem se. Taky jsem si víc všímal kdy a jak jednám impulzivně, kterážto data mi sice asi k ničemu nebudou, ale aspoň o sobě vím, že jsem choleričtější, než jsem si myslel, a občas dost zbytečně a přehnaně. Ale vím o tom, tak to třeba dokážu nějak utlumit.

A většinou ty nadávky fakt potřeba nebyly. Většinou ne, ale občas jo. Na ulevení si, na ulevení jiným, na podtržení nějaké myšlenky. Obešel bych se bez nich, ale dělat to nebudu, jsou třeba.

Taky jsem přemýšlel nad tím, jestli si toho všiml i někdo jiný, než já sám, nebo ti, co si o tom přečetli. Došel jsem k tomu, že těžko. Nevšimli si toho na zkoušce, v práci nebyl kdo, a jinde, kde jsem tenhle týden byl, mě neznají dost dobře na to, aby si všimli rozdílu. A jak jsem mluvil o té kamarádce s prkýnkem, Monči, tak tu jsem slyšel tenhle týden nadávat. Nijak extra, ale lehce a trefně. Takže… jako. Jediný, kdo by to dokázal zhodnotit opravdu pořádně, je má žena, ale ta slyšela hlavně „Doprdele, už zase nadávám,“ takže těžko říct, jestli i mimo tyhle výlevy postřehla nějakou změnu. A další týden bez si rozmyslím trochu víc. Ztráta času to nebyla, ale místo zábavy mi to spíš přidalo další vrstvu stresu. Což je, uznávám, jen a jen můj problém. A o moc pozitivnější jsem spíš nebyl, než byl.

Nejjednodušší by asi bylo, kdybychom měli v kebuli nainstalovaný nějaký filtr, který by nadávky překládal do podobného formátu, jako v The Good Place: „Fork this shirt.“