poštvrté! 026 : o rybách a lidech

Chtěl jsem pojednat o tom, jak mne dostihla moje nerozhodnost, ale ona to vlastně není tak docela pravda. Jsem rozhodnut, ale nemůžu se rozhodnout, jestli je to dobré nebo špatné rozhodnutí. Prostě asi neumím fungovat tak, jak si myslím, že je normální – tedy že mé rozhodnutí je vždy správné, nehledě na… nic. Neumím si za tím stát.

K tomu mě bolí břicho. Buď jsem se včera fakt hodně smál, nebo jsem ze spánku dělal lehsedy. Samozřejmě se nabízí i vysvětlení typu „Víla se nudila, tak ti celou noc skákala po břiše a snažila se tě probudit, protože si chtěla povídat.“ Vzhledem k tomu, že její existence zatím nebyla prokázána jsem toto vysvětlení zavrhl. (A jemu podobné, třeba „roste ti v břiše vetřelec“.)

Líbající se ryby na hrnku s kafem ve mně probouzí něco mezi závistí, a nenávistí k tomu, jak málo takovéhle věci řeší. Ale jsou stejně modré, nejspíš stejného druhu. Lidi mají tím pádem asi taky druhy. Špatně je identifikuju. A moc hledám. První se naučím, druhé mě snad přestane bavit. I když už mě to baví mnohem dýl, než je mi milo. Nehledě na to, že o sobě tvrdím, že nehledám. A já mám přece vždycky pravdu, to je pravidlo číslo jedna. (A typicky, pravidlo číslo dvě je: „Kdybych ji náhodou neměl, pak platí pravidlo číslo jedna.“ Však je znáte.) Kdyby mi ty šťastné modré mrchy aspoň nové kafe uvařily.

Začínám mít pocit. Čím míň mi toho chybí, tím víc jsem nedobře naladěn. Nevím úplně jak tahle nepřímá úměra vzniká, proč funguje, jestli zmizí. Ale docela mě prudí. Jsem najezený, je mi teplo, zrovna jsem dopil výborné kafe. A je mi pod psa. Naprosto nepodloženě, neoprávněně. Obyčejně se mi daří se vypsat, ale s tím, jak tenhle blagpost pokračuje, se mi zdá, že tento případ je něčím zvláštní. Čím dál víc mě bere chuť skočit do postele, a peřinou se izolovat od reálného světa. Který ještě ke všemu ani není úplně reálný, protože dovolená. Která zítra končí. Tak že by právě proto?

Taky píšu něco přes půl hodiny a vypotil jsem lehce přes tři sta slov. Deset slov na minutu. Jedno za šest vteřin. To je na ten můj volnoútvarný pseudopokus dost málo, víte? Alespoň začíná pršet, z toho mám docela radost. Ou jé.

poštvrté! 023 : děkuju a tak

Tak si tak sedím na půdě, déšť buší do oken – zlehka, příjemně, neděsivě. Je to fajn. Káva dochází, ale zatím to ničemu nevadí. Však taky ještě je. Vlasy se stihly zamastit a nechce se mi je rozčesávat, tak si na fotku asi ještě drobet počkáte. Pokud o ni teda vůbec máte zájem, že. Já vám ji tady stejně vlepím, i kdyby zájem nebyl, až bude. Nebo na twitter, třeba.

Telefon se mi mezitím snaží nakecat, že je prý v Ostravě hezky. Pche, déšť je lepší. Omývá, udává rytmus, rozptyluje, kolíbá. Možná je i mokrý – o suchém dešti jsem sice zatím neslyšel, ale jeho mokrost nedokážu, nebyl jsem venku. Nejspíš to ani nehrozí, ať už je to dobře, nebo špatně.

Myslím, že bych měl mnoha lidem poděkovat. Některé jmenovat chci, jiné nechci, ale vděčný jim jsem taky. A proto, aby se nikdo neurazil, asi nejmenuju nikoho. Pokud si tedy myslíte, že vám děkuju, máte pravděpodobně pravdu – a věřte, že z celého srdce. Nejenže jste mi to pomohli přežít, pomáháte i nadále. Děkuji. Vím, že pro některé z vás to není o mnoho menší rána, než pro mě. A vím, že empatie je v tomhle případě dost bezohledná čubka. Děkuju. (Můžu to vůbec napsat? Čubka? Sper to čert, mám na to právo, nebo co.)

Asi je to tím deštěm, že mě jímá nostalgická. Ale zatím je fajn, neslznatá. Slzí nebe, to teď stačí. (Ha, někde se tu něco hýbe, a není to jen déšť. Schválně, co z toho vyleze. Třeba je to víla, která se mě ostýchá oslovit, ale ze které se poté vyklube partnerka na celý život. Na půdě je přece možné všechno. Stejně jako v lese. A v horách. A co teprve v lese v horách, nebo na půdě ve starém domě stojícím v horském lese. S věžičkou. Ve které je možná možnější ještě mnohem více než všechno. Nebudu se ohlížet, co když mi sedí za zády. Jestli jo, tohle je pro tebe: Klidně mě oslov. Slibuju, že neuteču, ani na tebe nebudu zlý. Vážně.)

Včera jsem poprvé viděl Warcraft. Jako se čtením Šesti nevinných si ale hodnocení nechám na druhý pokuk, protože jsem se na něj těšil myslím si dost dlouho. Marně přemýšlím co ještě bude letos stát v kině zato. Kromě Assassin’s Creed, samozřejmě. Ten se prostě povede, jinak dostanou Ubi facku. (Mohl by, Prince of Persia nebyl nikterak špatný počin, ať si říká kdo chce co chce.) Pokud vás v tomto směru něco napadne, jsem otevřen skoro čemukoli. Ideálně kdyby toho nebylo víc v jeden měsíc. Mě nenapadá jinak nic, a to nad tím přemýšlím dost dlouho. (Hlavně proto, abych se netěšil na Warcraft tak moc. Nepomohlo to, ale co už.)

A vyhlašuju válku, abyste věděli. Můj nepřítel je lítý bojovník ze země Zla. Otravuje mi krev, je odporný na pohled, způsobuje svědění, ba i bolest. Je to beďar. Na čele. Těsně nad obočím. Nejde vymáčknout. Vážně, není to výmluva. O další průběhu bojů vás budu informovat. Nebo možná radši ne. Každopádně maří mé plány vyfotit se. Bastard.

Addendum: Chtěl jsem něco napsat. Nebo pokračovat. Zapnul jsem FB a Twitter, že se podívám, jestli se mi tam dobře nasdílel odkaz. A je o čtvrt hodiny později. Ou jé. Ale nakonec jsem k tomu došel, to je hlavní. Pokud se teda počítá úklid disku, vyhazování neupravitelných, a popisování těch, které bych chtěl časem dorazit.

poštvrté! 014 : puding!

Dneska se mi fakt divná věc vůbec nestala. Zato jsem odpracoval pár hodin, a odpočinkoval zbytek. Je přece neděle, ne? Jakože „nedělej“? Tak jsem si to rozdělil na dvě půlky a dělal i nedělal.

Vtipné pracovní komplikace přebilo ještě vtipnější odpoledne a večer, za což všem zúčastněným ze srdce děkuju. Plácnul bych něco o pudingu, ale bojím se, protože kdykoli může zaútočit orel. (A úplně jsem zapomněl, že by ten orel taky mohl být třeba ojoják.)

Odbývání, pravda, asi stačilo, ale když ze mě aby něco kloudného tahali navijákem. No vážně, nějak jsem poslední dobou poztrácel slova. Mám k tomu asi celkem dobrý důvod, nicméně… Jo, tady jdou vidět poztrácená slova v akci. A to už pátý den nesplňuju kvótu! Ostuda.

poštvrté! 013

Vracím se zpět ke „Dneska fakt ne.“ Snad už naposledy. I když počkat, možná se nějaká slova… ne. Takže dneska zase tweet. Již brzy vše osvětlím. Možná.

poštvrté! 001 : podtitul nepřišel včas, odstartovalo se bez něj

Tak jo, už je to fakt dlouho, co jsem podobnou věc smolil naposledy. A protože jsem ve velmi nedávné době prošel kopou různých motivačních událostí, řekl jsem si, že to udělám. Tentokrát to udělám, a možná ani ne tak, jako třikrát předtím, ale doopravdy. Jakože fakt. Mě sledujte.

Pokračovat ve čtení „poštvrté! 001 : podtitul nepřišel včas, odstartovalo se bez něj“

Jak rozepsat pero, nebo možná radši jak to nedělat

Po bolestivém neúspěchu, který se odehrál nepřilíš dávno, jsem se rozhodl rozepsat své bombičkové pero, aby k takovým trapasům nedocházelo. Ano, opravdové pero. Co z toho vylezlo předkládám tobě, veřejnosti, aby mi to bylo ještě trapnější, a snížilo to pravděpodobnost opakování. Obsahuje jedno sprosté slovo, za které se předem omlouvám.

Pokračovat ve čtení „Jak rozepsat pero, nebo možná radši jak to nedělat“