porodnice shonu plná

Vlastně už ani sám nevím, jestli jsem těma posledníma dvěma příspěvkama něco sledoval, někam s nima mířil, nebo jestli měly vůbec aspoň krapet smysl. A to je teprve dva dny po prvním! Nejspíš jsem byl prostě jenom líný psát, to by tak odpovídalo. Na mou obhajobu – tak vyčerpaný z práce jsem ještě nebyl. Teda z obyčejné směny, ten nonstop čtvrtek-pátek dva týdny zpátky byl trochu jiná liga.

Pchá!

Po pěšině.

Ticho.

Kdybych neměl vedle hodin napsané, co je za den, klidně bych mohl odpřísáhnout, že je dneska pondělí. Spíš bylo, tak nějak. Nejdřív se objevila vstávací krize, ale ta byla očekávaná, přece jen se ukáže každé ráno. Pak přišla jrize pracovní, když všichni začali chtít všechno, a ideálně samozřejmě okamžitě. A nakonec přišla krize existenční, tvůrčí a vůbec všechny ostatní, které vás napadnou. To dobré ale je, že třeba zítra dají pokoj.

Deadliny se nade mnou vznáší jak Damoklův meč
Že se ti nechce mluvit? Tak třeba klidně meč
Stejně jsou to pro všechny jen otravné zvuky
Takže je úplně jedno, jaké to jsou zvuky
Komu to jedno není, toho se drž
A teď už jdi spát a hubu drž

Jednoho krásného dne si to po sobě všechno přečtu, a začnu se svýma radama i řídit. Ano, včetně těch rýmovaných. Těch s absolutním rýmem obzvlášť.

Jak se mám? Právě si užívám, že mám sinead, protože po drop jsem zrovna chtěl trochu víc věcí, než obvykle, a chudinka se zasekla v takovém stavu, že neví, jestli reaguje, nebo ne. Kurzor se hýbe, ale nic dalšího se neděje. Tak jí dávám chvilku na rozmyšlenou, a vás jdu obšťastnit svým psaním na sinead. (Pro představu – když drop ještě reagovala, trvalo jí minutu, než se stalo, co jsem chtěl. (Změna okna, hlavně.) A teď má hodiny zaseknuté na čase před osmi minutama. Ale kurzor se pořád hýbe. Asi by jí prospěla nějaká ta RAMka navíc. Co už.)

A jak je teď ta potvůrka zaseknutá, tak já jsem taky. Nedokážu se soustředit na nic jiného, než na její odseknutí s co nejméně zlým dopadem. To mám za to, že jsem se naivně pokoušel otevřít dvě persony v prohlížeči najednou. Nikdy více.

Dneska se zase nic moc zvláštního… Asi vážně začnu meditovat, momentálně se mě snaží naštvat ale úplně všechno. Ve třičtvrtě na deset, všechno.

Kašlu na to.

No jistě, zase vynechal. To je ale záporák. Přišel bych s nějakou obhajobou, ale to už je trapas tak jako tak, tak co bych se namáhal, žejo. Ale byli jsme na výletě u babičky, což bylo náročné jak mentálně, tak fyzicky, takže jsem to prostě po návratu nedal a zalomil.

Vždycky, když odněkud odjíždím, přemýšlím nad tím, co jsem zapomněl. „Nabíječky, telefon, peněženka, klíče, všecko mám. Cajk,“ říkal jsem si při dnešním odjezdu. Prdlajz cajk, housle bych nechal v Ostravě. Naštěstí šla máma na zastávku se mnou, a vyšli jsme s dostatečnou časovou rezervou, navíc mi vzala batoh, takže jsem se stihl pro nástroj vrátit. Všechno dobře dopadlo. Alespoň zatím. Cestou na zkoušku jsem zjistil, že na konci listopadu hrajou v Brně Skillet. Říkal jsem si „Pecka! Na Rock for People jsem nejel, tak si je nenechám ujít aspoň samotné.“ Ani prd. Vyprodáno. Příště musím takové věci zjišťovat, ne zakopávat o ně.

I dneska jsem nějaký mrtvý, ten důvod, proč jsem tak vypsaný… ten způsobil, že jsem stejně vypsaný jako vždycky, ale tentokrát mám z toho ke všemu depku, protože jsem nesplnil kvótu, a včera jsem jej vypustil, stejně jako blag.

Jdu se stydět někam do kouta. A zítra tady, znova. Z kyselého Brna, zase, znova. Já tu záhadu odhalím, však uvidíte. Jsem řekl.

Jsem poslední dobou nějaký vypsaný. Až se přiznám k tomu proč, tak asi pochopíte. Ale není to výmluva, pravda.

Dneska jsem jel do Ostravy vlakem, po více než dvou letech, a před tím to taky bylo nějakou dobu. Vzdal jsem to z několika důvodů, jako třeba to, že jsem byl de facto magnet na výluky – pokaždé když jsem jel do Ostravy, tak nějaká byla. Taky se mi pohodlněji cestuje z ÚANu, než z Hlavního nádraží. Už vůbec nehledě na to, že se rád vozím, takže delší doba cesty je pro mě spíš plus, a taky to, že kafe. Vlak mě, pravda, vyšel levněji. O nějakých šest korun. Čtyři rohlíky. Které stejně nejím. Nebo teda nekupuju, to je přesnější.

Já fakt nemůžu. Tak taky nemožte. Dobrou.

Jako není venku úplně teplo, no. Vím to z první ruky, věřte mi. Anebo třeba proto, že jsem jedi.

Když ono se toho vážně okolo moc neděje, zvlášť když okolo znamená „doma, okolo mé židle“. Snad kromě… když já nevím, jak moc se tím chci chlubit. Asi si to schovám, jestli mi to vydrží. Teda samozřejmě, že mi to vydrží, ale. Chápete.

Na sinead se fakt příjemně píše. A ten čistý Debian je fajn věc, už mi funguje asi půlka věcí, které chci, aby fungovaly. Je fajn mít na takovou věc čas, narazit na problém, zagooglit, vyřešit. Používám lxde, které sice není tak eye-candy jako ostatní správci plochy (desktop environment, já prostě nevím jak líp to přeložit, a na googlení jsem po celém dni líný), zato je mrtě nastavitelné, a mnohem rychlejší. Vlastně mi to k Debianu celkem sedí. A co nefunguje, to se dá rychle a jednoduše opravit nebo nastavit. Protože nejsem jediný na světě, kdo to používá, ani první, kdo má ten problém. Ke štěstí už mi vlastně chybí jenom hdaps, ale to počká do pátku, do té doby asi moc cestovat stejně nebudu. Jo ona je dneska středa! No, stejně.

Blemc. Dneska to nějak nejde, jsem nějaký vypsaný. Chtělo by to téma. Ale spíš vás asi přestanu. Páčko.

No jo, říkal jsem si, že až budu mít noťák, budu konečně moct psát. Když ono to není tak jednoduché, přece jenom mám pod stolem herní komp, a ten Mass Effect se sám neodehraje. Na druhou stranu už jsem u třetího dílu. Musím to stihnout, než vyjde na jaře ME: Andromeda. A pak bych měl asi dohrát toho Zaklínače, taky jsem dostal slinu na trilogii Dragon Age, a už jsem dlouho neprojel komplet Assassin’s Creed. Vidíte, jak těžký mám život?

Na druhou stranu je čas na NaNoWriMo, tak bych to mohl zkusit. I když jsem teda dnešek vynechal, protože mi to myslí pekelně pomalu, takže mi trochu stoupá povinný denní průměr. Tak schválně, jestli těch 50.000 slov dám. A vůbec, žádné takové. Uvidíme za měsíc, o čem budou. Tak.

Jinak se opět nic zvláštního nestalo, a navíc je už po jedenácté, takže…