Málem jsem si to pokazil hned druhý den. To bych byl ovšem celý já. Ale nepokazil jsem to, čili lidově neposral. Zato se ale posralo úplně všechno, co vás napadne.
Jak jste si nepochybně všimli, dneska jsem slavil své 24. narozeniny. Měl, by bylo přesnější. (Málem jsem začal další větu slovy “Nemám ve zvyku si stěžovat.”, jenže to by byl kec. Tak ji začnu jinak.) Nerad bych takhle brzo hanil své úžasné zaměstnání, ale dneska byl fakt takový den blbec, jaký se nikde jinde stát nemůže. Rozbitých věcí bylo nemálo, a to nejen u kasy, na které jsem byl já. Prostě jsem to přitahoval. Celý den, až do samotného konce. Pracovního dne. Po práci jsem spěchal do CZC pro svou úžasnou novou klávesnici. To jsem stihl, byl jsem zpražen za chvilku nepozornosti během otázky “Chcete na to tašku?”, po cestě domů potkal Gogyho s Marky. (Kterým říkám GoKy, nevím, jestli to ví. Teď už teda asi jo. Nemyslím to zle, málo věcí myslím zle.) Tak jsem nějak dojel na byt.
A teď jádro pudla: ta klávesnice, nad kterou jsem půl roku slintal, a která se uskutečnila za peníze od všech těch ježíšků, co nosí peníze, mi teď leží na gauči, a já nemám sílu ji rozbalit. Jsem rád, že jsem zvládl dojít si do lednice pro salám. Takový já jsem měl narozeninový den, prosím. Tak si ho tu aspoň slavím studeným kafem, Ripper Street, později Xcom: Enemy Unknown a nakonec ACIV: Black Flag.
Chvála ale budiž tímto způsobem doručena Pulcovi, který mi dal můj první (a krom sebouobjednaného taky asi poslední) fyzický dárek – láhev vína. Velmi mě to potěšilo, děkuji (: (Teď to vypadá, že jsem materiálně založené hovado. No, myslete si co chcete, že.)
