týden bez: zavazování tkaniček, konec

Tak jsem to dal. Ve čtvrtek začala ta pravá sranda – dokonce se mě i člověk zeptal, jak v těch rozvázaných steelkách můžu chodit, tak jsem mu to vysvětlil a on říkal „Drsně.“ nebo tak něco. Chvíli jsem si zvykal a chodil vtipně, ale v sobotu už jsem v tom uměl chodit docela dobře.

Abych to teda nějak shrnul: žádný úraz, kvanta divných pohledů, minimální zájem o Proč? a dobrý pocit, že jsem to dotáhl. Asi to je – v mém aktuálním provozu – celkem lehký challenge, rozhodně si to na pár dní zkuste. Nic krom dobrého pocitu z dokončení mi to ale nedalo.

Celý včerejšek jsem uvažoval, co dělat tenhle týden, ale na nic jsem nepřišel (kromě „bez spodního prádla“, ale v tom jsem dneska chodil – leda že bych začal zítra). Takže asi prostě nezačnu týden v pondělí a začnu, až si něco vymyslím. Tak.

týden bez: zavazování tkaniček, vnitrotýdenní zpráva

Tak, čtvrtek je tady a já jsem slíbil vnitrotýdenní zprávu, tak ta je tady teda taky. Ačkoli jsem nezavazování velmi striktně dodržoval, nepocítil jsem zatím velkou změnu – možná je to tím, že jsem moc nechodil ven. Nicméně párkrát (asi doslova) se psem a na nákup jsem šel v kotníkových pohorkách, což bylo bez problémů – asi proto, že mi nikdo nepříšlápl patu. Včera jsem vyrazil na výlet do Nostry a dál ve steelkách, které jsem taky neztratil, a kupodivu mi ani neodřely nohy nebo tak. Je fakt, že kdybych víc fungoval venku, asi to pocítím víc – někam si zapíšu, ať si tenhle čelindž zopakuju za normálního provozu – tedy se zaměstnáním, školou nebo cokoli.

Výhledy do zbytku týdne jsou: dneska večer koncer – znovu zkusím steelky. (Taky bych jim měl vymyslet jméno – přijímám návrhy na jména dvojčat, z nichž je jedno levé – a sestry Olsenovy nechci.) Zítra cesta do Ostravy a víkend tam. Nechci to zakřiknout, ale myslím si, že tenhle týden bez vpohodě přežiju – asi jsem si dal správný čelindž v nesprávný čas.

Tak hoj v neděli večer na stejném místě.

týden bez: zavazování tkaniček – start

Jak už jsem obeznámil některé kamarády, budu každý týden žít bez něčeho jiného a podávat o tom iniciální, vnitrotýdenní a koncovou zprávu. Náhledovou zprávu podávám o den později hlavně proto, že jsem si doteď nebyl jistý, jestli tím chci vlastně projít, hlavně těsně před tím, než jsem hodlal nadšeně vykřiknout „Dneska projedu celý seznam!“ který obsahuje i kolonku „běhání“. Na druhou stranu jsem si řekl „a co“ a rozhodl se to stvrdit tím, že to vypustím.

Myslím, že k žádné tragédii nedojde, avšak vyhrazuju si právo narvat cancoury alespoň do bot, jinak taky nemusí být žádný další týden, možná krom „bez obličeje“. A ten seznam dneska fakt dotáhnu celý, jinak se nebudu moct nějakou chvíli podívat do zrcadla. Taky budu muset začít víc chodit ven – týden bez tkaniček bych sice splnil i chozením doma v ponožkách, ale co je to za výzva?

Tak mi držte palce a ve čtvrtek se těště na vnitrotýdenní zprávu.

Ještě nejsme tak staří aneb Franta Brambor a Lukáš Lilek zpět v akci – část třetí

V minulých dílech jste se mohli dočíst o tom, že stonožce Kristýně unesli děti a o tom, že aby jí Franta s Lolkem mohli pomoct, musejí se povznést o úroveň výš co se magické stránky osobnosti týče. Aby toho dosáhli, musejí projít Cestu čtyř zkoušek. První mají (aktuálně doslova) za sebou, tři tedy před sebou, nehledě o cestě. Pokračovat ve čtení „Ještě nejsme tak staří aneb Franta Brambor a Lukáš Lilek zpět v akci – část třetí“

Zlatá horečka na Sendyku

Znovu nastal ten čas v roce, kdy nějaký úchyl při procházce Sendyckým údolím objeví zlato. A taky že jo – v pátek dvaadvacátého jsme se to vydali prověřit. Protože to byla pravda pravdoucí, a ostatní zlatokopové [a jiné existence] o tom už tak nějak věděly, šli jsme jim naproti – pěkně onou těžkou cestou přes Rubber Pass. Pokračovat ve čtení „Zlatá horečka na Sendyku“

o práci a snídani

Chtěl jsem začít s rituály na každý den – něčím, na co se vyplatí vyhradit si pár minut času. Ale nebudu to dělat, i když možná sem tam nějaký nadhodím. [Ble, ten multivitamínový sirup je hnusný…] Radši vás všecky budu nabádat, ať – pokud studujete – věnujete škole úplně všecko. Jinak skončíte na Úřadu práce a garantuju vám, že ten pocitzmatenosti po vstupu do dveří si zapamatujete na celý život. Hlavně pokud nejdřív omylem vlezete místo na pracák na sociálku. Na druhou stranu mám pocit – aplikovatelný i na studijní oddělení na vysokých školách -, že čím zmateněji, nervózněji a zdrceněji vypadáte, tím příjemnější na vás pánové a [, a to většinou,] paní za přepážkama a stolama budou. Taky, až mě neposlechnete askončíte na pracáku, si nezapomeňte [krom samozřejmé občanky] potvrzení o době studia (to jsem měl), ideálně i maturitní vysvědčení (pro to jsem jel domů) a v případě převodu do jiného města i kopii nájemní smlouvy (tu mi musela Gu naskenovat a doma jsem ji tisknul). Maminka mi pořád říká, že mi tam stejně nic nenajdou, tak dlabu na vymýšlení kravin a svěřování se nikomu a jdu asi něco hledat sám. Až se napiju [něčeho jiného, než toho hnusného sirupu] a dám si [konečně] kafe.

Ten užitečný rituál bych zapomněl! Dneska jsem zjistil, že je fajn věc posnídat. Nejenže bych tak dlouho pobíhat nevydržel, ale ještě ke všemu je snídaně a raní kafe ideální situací k dohnání restů ve čtečce novinek. Třeba kdybych něco napsal, tak si to můžete přečíst pěkně klidu a pak se tomu celý den řehtat.

znovu-porod

Jak už to tak dělám, slíbil sem sobě a tady kvanta psaní a vůbec, a dodržel jsem kulové. Dají se s tím dělat dvě věci – můžu brečet nad svou neschopností cokoli vyplodit, nebo to můžu sobě a tady slíbit znovu a zkusit to splnit. Víc a tvrdějc to zkoušet. A ono se to buď poddá, nebo přitlačím. Nebýt na mobilu a mít fotky, tak vám ukážu a napíšu co jsem dělal tenhle víkend. Snad se ke mně fotky dostanou brzo. Blemc.

Prostě budu psát. Víc, smysluplnějc a hlavně: ne dneska.

A taky jsem chtěl otestovat mobiloidní wordpressověc. Tak. A teď budu spát – víc, tvrdějc a hned.

i já, Zelda

Tak jsem nakonec vyměkl, zvítězila nade mnou pohodlnost a lenost.

Staré stránky najdete netknuté na staroweb.povale.cz, starý blag stále na blag.povale.cz. Blag se sice podařilo krásně naimportovat, ale z nějakých mně neznámých důvodů (Vlastně je to trochu strašidelné – jakoby ke mně Hřbitov promlouval a chtěl po mně, ať ho nikam nestěhuju a nijak neměním.) jsem ho nechal jak je a nesnažil se ho mermomocí přestěhovat. Znovu.

Snad mě jednoduché řešení donutí častěji, víc a líp psát. Na to spolíhám, proto jsem to udělal. A taky abych nemusel ručně implementovat všecky serepetičky počínaje komentářema a hodnoceníma konče.

A vůbec, přestaňte mě soudit, mám na takovéhle věci právo – jsem přece jen povale.cz

P.S.: To logo je jenom provizorní.
P.P.S.: Jako předtím: ne všecky odkazy v textu jsou moje, k jejich identifikaci prosím použijte selský rozum.