Prostě to ze mě poslední dobou nějak neleze, se stim smiřte. Ani jazz tomu nepomáhá. Co se dá dělat, nějak to jít bude muset. Tak třeba… jak jsem říkal, že mám to Ubuntu, a že se ani moc nerozsypává, tak s tím asi právě začíná. To mám z toho, že jsem věřil přehrávači, že si nainstaluje správné kodeky. Taková slonina. Jako kdybych touhle dobou nevěděl, že jediný můj kamarád v Ubuntu je apt. No co, třeba se to odrozbije stejně, jako se to asi rozbilo. A kdyby ne, tak v tom kompu stejně nic nemám – kromě Dropboxu a pár kravin nic důležitého. (Jako třeba sbírka hudby nebo filmů.)
Ok, to je asi nějaký uspávací výběr jazzu. Jestli nemám na blog obtisknout svůj obličej, tak to budu muset přepnout. Jop, přesně to udělám.
Pozoruju to na sobě, ale nic s tím asi neudělám. Zase sklouzávám k izolovanosti a prokrastinaci. Možná nejen odkládání, ale rovnou vytlačování všeho, co se mi nějakým způsobem nechce. Takže všeho. Snažím se přijít na to, kde se to zlomilo, kde to šlo šejdrem. Prostě se mi nechce, zase, i když jsem se sám sobě zapřísáhl, že tahle věta ze mě nikdy nevypadne, ani v duchu. Můžu to svést na vedro, že jo? Jak jako ne? Čí je to blag? Tak vidíte. Myslím si, že vím, co to způsobuje, zanedlouho si to budu moct ověřit. Samozřejmě o tom budu průběžně informovat. Možná. Pokud si vzpomenu, že jsem to chtěl udělat.
Teď jsem zjistil, že se Spotify nějak povedlo udělat mi bordel v interpretech – některé alba mám uložené u jednoho interpreta dvakrát. Což by nemělo být možné. Nemělo by být, ale očividně je. Některé jdou spravit jednoduše, ale u milionsongových Eluveitie na to kašlu. Nebo třeba Epica. Rovnat to je sebevražda. Děkuju pěkně, teď budu mít zkreslený shuffle. Já bych se na to dneska fakt… Jednadvacet stupňů? To tak někde v průvanu, ne? No nic, možná je to nedostatkem cukru v krvi, možná vedrem, každopádně tady ten whine radši utnu, dřív než