Z porodnice se opět postupně stává hřbitov, a já jsem se s tím opět rozhodl něco dělat, i když to stejně nedotáhnu do zdárného konce. I když… kdo ví. Když ono je to těžké.
Říkal jsem si, jak si najdu práci, a najednou budu mít od všech špatných věcí pokoj, ztratí se z povrchu zemského. Opak pravdou jest – je jich třikrát více (a to nepočítám mílovými kroky se blížící zkouškové), a ke všemu mám třikrát méně energie s nimi bojovat. Ale přišel jsem na to, jak všechny zlé věci ochcat. Opravdu hustodémonsky.
Prostě je odsunu někam na kraj a budu si je brát po jedné. Když mě náhodou někdo vyruší a připomene nějakou věc, která není v pořadí, nebudu jančit, jako jsem to dělal doteď, nýbrž zavřu oči, zhluboka se nadechnu, na onoho někoho v duchu vypláznu jazyk a navenek se jen usměju a řeknu „Vyčkejte prosím, jste v pořadí.“ Usmívat se na lidi mě naučili v práci (resp. naučil jsem se to sám, ono se to asi tak nějak patří nebo co), takže s tím bych snad problém mít neměl.
A jak mi tak slova plynou z prstů do kláves a bytů, pomalu usínám, do zad mi hřeje právě zapnuté topení, tak… tak je mi dobře. Tak dobře, že se úplně vidím, jak porodnici udržuju v rodícím stavu. HA! Pro ty, co to náhodou ještě neví, aby to teda jako věděli úplně všichni – Gudrun je těhotná. Z dalších novinek: Odstěhovala se, takže hon na někoho, kdo by se mnou byl ochotný sdílet pokoj, je v plném proudu. Taky už tu není dvojmatrace, nýbrž dvakrát jednomatrace, rozkládací gauč a dvě křesla, takže pokoj snese nárazově i více lidí.
A ráno, až půjdu rožnout kvůli své QR kapči na budíku, se zabiju o konferák, který jsem naprosto umělecky postavil přesně doprostřed pokoje. Kdyby se tak opravdu stalo, omluvte mne prosím v práci, že jsem mrkev.
Jsem vás dneska pěkně odbyl. Žádné tlusté ani kurvíza, žádné odkazy na trapné gamifikační serepetičky… tak já to ani nedám do sdílecí mašinky – schválně, kdo si toho bez ní všimne. Kromě jedné osoby, které mávám. A možná ještě druhé – té taky mávám. Brou noc a blemc.