Jsem si řekl, že doteď jsem vás tak krásně neodbýval. Tak to udělám dneska. To zvládnete, ne?
Byl jsem v pokušení to tak nechat, ale prostě mi to nedalo. Ne, ne a ne. Sice vůbec nevím, co vám tady dneska vyplodím, ale nemůžu nechat 365ku stát o sedmnácti slovech, ne tak brzo k začátku.
Zjistil jsem, jaké to je, přežít v práci bez kafe. Teda kecám, jedno jsem měl. Ale další dvě ne, protože moje karta se odmítala domluvit s automatem. S tím vedle, co vydává bagety a podobně, s tím si rozuměla bez problémů. V Albertu taky spolupracovala. Ale dát si kafe, to mi, potvůrka, z nějakého důvodu nedovolila. Ale odpustil jsem jí to, protože jsem měl celkem dobrou náladu. A to i přesto, že osmihodinová směna pocitově trvala třikrát tolik.
Hnala mě totiž vidina vodní dýmky. Nebylo jasné kdy, jen že večer. Nebylo ani jasné jestli vůbec, protože to přece jen není jasné nikdy. Ani jsem nevěděl, jestli budeme sami dva a dýmka, nebo i někdo další. Nakonec to vyšlo, byl tam i někdo další, a bylo to boží. (Proto jsem tady napsal v deset těch sedmnáct slov – kdybych náhodou přišel domů a rovnou to zabalil. Se zabalil. Do přikrývky.)
A pak jsem měl něco, o co jsem se fakt moc chtěl podělit. Měl, vážně. Ale ono to někam zmizelo, jak už tak bývá, když to si to nepoznamenám – jakýmkoli způsobem, který je zrovna po ruce. Mám nutkání se rozepsat o tom, jak funguje moje paměť, ale tím už vás nebudu zatěžovat. Někdy jindy, třeba. Páčko.
Dýmky voní hezky. Jako Jihlavanka. 🙂