Rubrika: 365

Tohle by byl Zeldův pokus o (textovou) 365ku, kdyby mistr Yoda neříkal: „Do, or do not. There is no try.“ Takhle je to tedy Zeldova 365.

Publikováno

#1.141b

… aneb Jak to všechno dopadlo

Cesta Cajzlem na Hlavní a pak do Černošic proběhla naprosto rutinně, přesto z ní mám hned dvě poznámky:

„Chybělo jsi mi, hlavní město. Obal od kondomu jsem zatím nikde jinde nepotkal.“ — samozřejmě s překlepy, bo psáno za chůze

„Absence bankomatu ČS na Hlavním nádraží – epic fail“ — to asi v reakci na „Bankomaty a pobočky na každém rohu“

Z Hlavního nikdo nejel a na Smíchově se vlak naplnil – přesně jako v Ostravě. (Akorát Smíchov nahradit za Svinov.) Jsem si pak po cestě všiml i sídla Bohemia Interactive, akorát už nevím, kde to bylo. Prostě po cestě.

Po příjezdu do města ženy mé jsem byl proveden podél řeky až ke Kazínu a zpátky, moc hezká procházka. Pak jsme koupili pití a vyrazili udělat nejlepšejší překvapení na světě, alespoň pro mě – piknik. Nikdy jsem piknik nezažil, a už vůbec ne bez práce (jenom jsem táhl koše) a jen tak, ve dvou. Úžasné místo, výborné jídlo. Se vám tady musím pochlubit, protože tohle překvápko si to fakt zaslouží.

Z úžasného místa jsme byli s mou úžasnou ženou vyhnáni blížící se bouřkou, která sice vyhrožovala, ale nakonec přišla asi půl hodiny (možná i dýl) poté, co jsme se uvelebili, dojídali zbytky jídla a dívali se u toho na Hru. Pak jsme si zahráli my – na kytaru. A zazpívali si. A šlo nám to opět božsky. A zabralo moc moc času, protože pak byl čas na cestu domů – mezitím ještě žena předvedla neskutečný talent výtvarný, taky. Za třičtvrtě hodiny z Černošic na Florenc – to není špatný čas. [Note to self: Smíchovské metro je blízko z nástupiště, ale na Florenci ztratím čas díky zakopanosti trasy B až někam do Austrálie.] Dokonce jsem trefil správný východ. Prostě pecka.

No, a pak cesta busem, klasika. Nějaké seriály, konverzace přes FBchat, ujetý rozjezd, cesta pěšky, přání k svátku. A teď spát a zítra na dva dny do práce. Tam můžu asi rovnou přespat, pak. Tak kdybych zas udělal až dvoudenní v neděli, tak sorry, no.

Publikováno

#1.141

… aneb Den, kdy jsem málem nevylezl z postele.
(fakt jen málem, naštěstí motivace byla dost dobrá)

Dneska asi napíšu víc částí, ale kdyby ne, tak tady máte aspoň jednu. Je teprve 0719, ale už se toho stalo víc, než mnohdy za celé dny. A tak poslouchejte příběh o princezně Zeldovi, která se vydal na výlet do města hlavního, Cajzlu zvaného.

Musím si nějak prodloužit noci – šest hodin je fakt málo. A ono to těch šest ani nikdy není. Zdálo se mi o nějakém divném MMORPG, ve kterém jsme se ženou pobíhali. Vážně zábava, ale neexistuje. Kříženec mezi TESO, Neverwinter, TERA a Guild Wars 2 to byl, a fakt hustý. No co.

Vstal jsem do světa, který jsem nepoznával – hlavně proto, že se jedu prezentovat ženiným rodičům (ne prvoplánově, ale stejně na to dojde), a tak chci vypadat co nejvíce k světu, že. A tak jsem dokonce řešil co na sebe. Vážně princezna, no Ale něco jsem vybral, stihl jsem i kafe a dokonce i bus. Hlavně teda díky faktu, že na Maliňák se dostanu i trojkou, na což jsem byl minulý výlet upozorněn Míšou, a dneska, když mi hořela koudel, jsem si na to vzpomněl. Díky, Míšo.

A tak sedím v buse, poprvé za všechny výlety využívám zásuvku, vesele nabíjím veškerou elektroniku vyjma shamandalie a pomalu dělám naplánované věci. Můžu si k tomu pustit nějakou hudbu, co? Imperial March! Mimochodem: šílenství tučného písma a kurzívy!

Kapitánův deník, dodatek: Zapomněl jsem vyplivnout žvýkačku. Teď chutná jako káva. Taky dobré.

Publikováno

#1.140

Ranní směna, to byla panečku zábava. Zase lidí jako svině, ale aspoň jsme se v klidu nasvačili. A nový systém vysedávání na kasách je fajn – přijďte se někdy podívat.

Odpoledne jsem si udělal výlet do Adamova, opět. Řešili jsme věci, zopakoval jsem si trochu toho úvodu do informačních technologií, Ereisku jsem možná ani úplně nezmátl. Hokej jsme viděli (a že to bylo napínavé), kafe jsme dali, popcorn jsme dali, najíst jsem dostal… prostě návštěva u rodičů, no.

A doma jsem se tak akorát osprchoval, udělal si jídlo, a hurá nakutě.

Pozdravit se sluší. A lahve patří na pás podélně. Ještě to několiksetkrát zopakuju, třeba si to přečte někdo z těch, co to nedělaj.

Publikováno

#1.139

Jsem zaspal budík, i ten druhý. Takže jsem vstal o dvě hodiny pozděj, než jsem chtěl. No co – i já se můžu občas vyspat, ne? Ne, že by to pomohlo, teda. Ráno okolo chodila depka, je mi tady najednou nějak smutno. Ale s pomocí jsem ji zahnal.

Akorát včas, abych odešel do práce. Dneska zase lidí jak prase, zase jsem šel svačit ve čtvrt na osm. Na druhou stranu jsem odcházel dost brzo, na bytě jsem byl nezvykle už o půl jedenácté. A v Albertu jsou ve slevě Yum Yum, kdyby vás to někoho zajímalo. Jsem si jich hned deset koupil.

A zítra hurá na ráno…

Publikováno

#1.137 & #1.138

pondělí
V práci to bylo klasicky úplně naprd – hlavně proto, že mi drahá polovice odjížděla domů, a já místo celodenního loučení pípal. A to si mě tam ješte chtěli nechat do večera. Nasrat. A to jsem jim také řekl, a v ty čtyři se šel loučit. Viděli jsme Mládka, dali si dobré a zdravé jídlo, zmrzku, a rozloučili se.
Byl jsem z toho tak mimo, že jsem málem zapomněl koupit šalinkartu – naštěstí jsem jel z Moraváku a do Hlavního si to uvědomil. V obchodě jsem si pak koupil čokoládku, a přežil.

úterý
Zase na ráno, ale alespoň jsem se nevyspal. V práci jsme zažili nemalý šok, když jsme zjistili, že tam máme být ve dvou. Naštěstí ve dvanáct přišla třetí, takže cajk.
Fakt je tak těžké pozdravit?
Odpoledne jsem udělal něco málo kloudného, více nekloudného, a den spláchl nealkoholickým pivem v hospodě. Ou jé.

Publikováno

#1.135 & #1.136

sobota
… byla epická. Jsme se dosyta vyspali, jako úplně. Znovu, stejně jako předchozí večer, jsme byli překvapeni množstvím bezlepkového pečiva, které se dá sehnat – a to včetně koláčů. Tak jsme se přecpali. Pak maminka vytvořila výborný oběd – ostatně jako vždycky – a tak jsme se přecpali ještě jednou. Pauza na kafe byla zkrácena ženinou i mou touhou hrát a zpívat si, tak jsme teda šli – a bylo to rovněž epické. Hlavně, že akordy k Phantom of the Opera zůstaly na stole, chjo. Jsme se tak zahráli, že najednou šly Vraždy, tak jsme s těma psama šli až po nich. Bych nikdy nevěřil, jak moc se dokáže les změnit za nějakých deset let. Možná trochu víc. Ale prošli jsme se taky epicky. Pak jsme něco málo sežrali a večer završili Hunger Games II.

neděle, tedy dnes
To jsme se vyspali ještě víc, mnohem víc. Protože to byl oficiálně měsíc, tak jsem vytvořil postelovou snídani pro oba, k ní jsme si pustili pět dílů druhé řady VGHS a když jsme se zvedli (v ty čtyři), bratr už měl hotovy tři čtvrtiny oběda. K obědu jsme se chtěli dívat na ten šestý, finálový díl druhé řady, ale bratr tyto plány rozbil Bláznivou střelou 2 1/2. Jsem zapomněl, jak dokonale debilní, ale debilně dokonalý ten film je. No, pak jsme si skoro pobrečeli u finále VGHS, trochu se prošli po přátelském sousedství mého dětství, a nechali se hodit na nádraží. A teď si tak jedeme, za chvíli dojedeme, a půjdeme spát. Brou noc.

Publikováno

#1.129 – #1.134

neděle
Jsem šel zase na ráno do práce, s tím rozdílem, že jsem se měl opravdu na co těšit. Ona mi totiž odpoledne měla přijet žena. A taky že jo! V celé své kráse, po dlouhé a strastiplné cestě. Nejenže mi málem nedojela, navíc první, co se jí v Brně stalo, byl déšť. Ale dorazila, a to bylo hlavní. A jako úplně první mě vyzvedla po práci u práce. Tak jsme pak šli nakoupit ke konkurenci, a pak jsem zapomněl na úplně celý svět, krom ranní směny další den.

pondělí
Ona teda nebyla moc ranní, vod vosmý do čtyřech. A během dne jsem se ke všemu dozvěděl, že prý jdu další a podalší den na odpoledne. Takže úterý (= slevy) a středa (= první den se slevama). Naštvalo mě asi milion věcí, možná dokonce bžilion, ale jedna to všechno převážila – to když pro mě opět do práce přišla žena. Jsem se lekl, a pak měl moc velkou radost. A pak zase celý svět zmizel.

úterý
To jsem se konečně i vyspal – dozeldova. Původně jsme plánovali zařizování věcí, ale nějak z toho sešlo, bohové vědí proč. A pak přišel ten smutný moment opětovného opuštění hnízda. Aspoň že ta směna byla relativně rychle za mnou. Doma jsem našel ženu, neležící – nespící, tak jsme usínali spolu.

středa
Tak jsme tak konečně zařizovali – a vyřídili, dokonce. Sice jsme vyšli o dvě hodiny později, než byl plán, ale lepší pozdě, než nikdy. A pak zase práce – pro změnu bylo tolik lidí, že jsem nevěděl, která bije, až do těch třičtvrtě na osm, kdy mi bylo uvolněním návalu dovoleno dovalit se najíst. Byl jsem tam od dvou, jen tak pro pořádek. Tak jsem použil stravenku, jako správný zaměstnanec. A domů pak jel jenom o půl hodiny dřív než v úterý, bo bylo prostě tolik lidí, že se přes směnu nic nestihlo.
Zato doma na mě čekala žena, jídlo, dali jsme bezlepkové pívo (které chutná výborně, stejně jako to pro normální smrtelníky – ale něco nedefinovatelného je v něm jinak), a šli zas spát. Bo jsem měl pro změnu na ráno, že.

čtvrtek
Poslední směna před třídenním volnem – taky podle toho vypadala. Svačina zase hodinu a půl před koncem, lidí jak řídkých výkalů. Ale měl jsem se na co těšit hned několikanásobně – jsem měl nakoupit a pak pomáhat vařit, bo se na návštěvu dostavila ertí větev z Adamova, a později dorazila i těhotná z Pardubic. Tak jsme jedli (výborné s hvězdou) kuře na smetaně, kterému předcházela polévka (nemenší kvality), pili (kafe), klábosili. Drbali, domlouvali, pomlouvali. A pak jsme, po vyhození hostí z Adamova, a uložení těhule, šli zase na kutě.

pátek
V pátek se, krom přesunu do mého rodného města, nic zvláštního nestalo. Teda krom komplikací při přesunu – platby holt chodí pomalejc, a my pak trpíme. Poučení pro příště – kontrolovat provedení rezervace. Ale na vlaku přece není nic špatného.

Publikováno

#1.128

Heh. Dneska se vlastně asi nic zvláštního nestalo. Krom toho, že jsem v MZK málem umřel hlady, než mi ze skladu dovezli knihu. A že jsem donesl opět více beletrie, než odborné. Na druhou stranu – sbírka fantastických povídek z prostředí knihovny? To prostě musí být dobré.

Poznámka pro sebe: mleté maso vyndané z mrazáku nejdříve rozmrazit, až pak dát na pánev. Ale jídlo to bylo dobré – kuskus (nějaký ochucený a tak; prostě ze sáčku) a mleté maso, k tomu kafe… Dvakrát za odpoledne teplé jídlo, nadstandard.

Taky se mi zase motala hlava, bo jsem foukal do flétny. Už umím “Halíbelí” a pár taktů pár songů. Ty teda neumím, ale zahraju je, v asi tisícině tempa. Pokrok to ale je.

A budou u mě spát animáci, zítra vstávám na sedm… samé lepší věci. Ještě dvakrát se ale vyspím, a svět bude zase v pořádku.

Publikováno

#1.127

Tak jsem přežil i dnešek. Těšil jsem se na zítřejší výlet, sice, ale výlet přijede sem a na dýl, než den, takže se vesele těším na příjezd, i když o tři dny a dvě směny později.

Dnešní směna byla fakt naprd. Od sedmi do asi jedenácti nebyla chvilka klidu, k tomu těsně před jídlem zprda dostal jsem od manažerky, že málo volám další pokladní. Fakt velkého zprda na to, že když se zrovna objevila u kas, tak tam byl asi jeden člověk navíc. Začínám si myslet, že jí vadí něco jiného. Málem jsem ani svačinu nesežral. A zbytek se pro změnu hodně táhnul, bo skoro nebylo co dělat. Prostě naprd.

Pak jsem jel na návštěvu za mými  adoptivními rodiči, frakcí Erthy z Adamova. S těma jsem šel nakoupit, pomohl jsem upéct výbornou dortu, vodní dýmku jsme dali, drby jsme dělali, a vůbec kecali a odpočívali. A byl jsem u toho, když Eyrah dokončil diplomku, muhehe!

A doma jsem se fyzicky zničil, je mi fajn. Blemc.

Publikováno

#1.126

Jsem za třetinou, a ani jsem si toho nevšiml. Tak se chválím až teď. Hlavně za to, že jsem sklouzl maximálně na dvojdny, a ne na vícedny.

Dnešek utekl hrozivě rychle. Taky bylo lidí jak na sedmého máje. Ale zapsal jsem si něco, o co bych se s váma chtěl podělit – berte to jako dárek k zítřejšímu Dni vítězství. Když kupujete vejce, dáváte krabici navrch, nebo dospod? Protože já ji dávám vždycky až na samotný vršek, jenže si čím dál víc všímám, že ji lidi dávají nejen doprostřed, ale i na samotný spodek – a občas to nejsou jen lehké věci křupko-chipsoidního typu, ale i bazmeky jako maso, nebo aji těžší věci. Prostě pěkná divnost, no.

Odpoledne bylo zas pěkně zdechlé, ale dojedl jsem aspoň včerejší špagety. A pokročil v seriálech – už jsem v únoru letošního roku. Dokonce jsem dohnal i pár restů do školy. Méně, než bych chtěl, ale mnohem více, než je poslední dobou u mě zvykem. Doufám ve vzestupnou tendenci.

A tak, no.