Rubrika: 365.2

Protože Zelda svou první 365ku do konce nedotáhl, začal znova. Tohle je ono.

Publikováno

#2.012 – první den v lodi

Dneska jsme strávili první den na vodě – pro mě po dvou letech, nevím jak ostatní. A bylo to stejně epické, jako si to pamatuju, jenom to vedro by mohlo být trochu menší. Naštěstí není nic jednoduššího, než si skočit do vody, že. Tak ten příběh? Nebo to radši nechcete riskovat? Co se vás vůbec ptám, tady ho máte:

Bylo jednou jedno sloveso. To sloveso se jmenovalo „být“. A protože bylo hyperkůl, vyskytovalo se ve všech myslitelných tvarech. Navíc s ním skoro každé slovo chtělo kamarádit, protože bylo, jak zmíněno výše, hyperkůl. A to slovo bylo nesmrtelné. Mohl bych vám o něm vyprávět tolik různých příhod, že byste nevěřili, že jde o stejné sloveso. Ale já to neudělám, byla by to nuda. Radši začnu znova. A hned teď, abych se zas nevymlouval na zítra. A už nezačnu „Byl/a/o/i/y“.

Ludvík Štěně byl dobrák od kosti. Kdyby svět fungoval podle rčení „Čiň jiným tak, jak chceš, aby činili oni tobě,“ byl by nejšťastnější člověk v celém multiverzu. Ale tak to nefunguje, že. Všichni víme, že „Každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán.“ je mnohem trefnější. A přesně tak to fungovalo pro našeho milého Ludvu.

Proč? Muhehe!

Publikováno

#2.011 – cesta tam

Tak jsem vám odjel. Dneska ráno. Na místo jsme dojeli dobře a včas, tedy ti, co si lodě půjčují, je mají v pořádku vypůjčené, trika jsou úžasné, počasí taky vychází, prostě super dovolená. Ale protože jsem úžasný, dokonalý, ale hlavně všude, napíšu vám sem stejně. A abych vás napjal, když už tu nejsem, bude to příběh na pokračování. Muhehe!

Byl jednou jeden šroub. Ne lodní, ani jiným způsobem zvláštní. Prostě obyčejný šroub, takový ten, jak na něj patří matka. A to byl šroubův (říkejme mu třeba Alex) problém – žádnou matku k sobě neměl. A tak se vypravil na epický výlet nehostinným prostředím za opatřením sobě matky takové, která ráda by ho měla, všechny útrapy s ním sdílela, děti mu dala a stářím s ním zhynula.
Ale protože svět není nikdy takový, jaký si ho představíme, Alex nejenže matku nenašel, ke všemu zrezivěl sám, zahozen v příkopě u cesty.

To trochu nevyšlo, to s tím pokračováním. No co, třeba zítra.

Publikováno

#2.010 – předvečer dovolené

Zítra jedu na první dovolenou ve svém životě. Tak schválně jaké to bude. Kecám – bude to pekelně ostrý výlet.

Ale abych pokračoval v deníčkové tradici… dneska se nic zvláštního nestalo. Teda krom toho, že bratr boural, v podchodu jsem slyšel kytaristu a houslistku hrát Transcendence od Lindsey Stirling (a měl tak málo času, že jsem nemohl poslouchat dál, natož jim přihodit pár drobných), bolí mě zub… bla bla bla.

Přišel jsem na pár dalších věcí – a místo abych se tu vymlouval, že jsem je zapomněl, si radši nějaké vymyslím, a vy nepoznáte, že to nejsou ty, které jsem myslel. Ehm.
Třeba jsem přišel na to, že… nic mě nenapadá. Takže asi na to, že mě práce opravdu vyčerpává i po intelektuální stránce, přitom jsem si myslel, že tupá práce nechá můj mozek odpočatý k… třeba k vypisování se neznámým (i známým, zdravím) lidem na Internetu. A taky že A Dog’s Breakfast vypadá dost jako film hodný zkouknutí.

Tak se mi tu mějte, zítra se vám všem zase ozvu.

Publikováno

#2.009 – den, kdy byly tašky za korunu opět za korunu

Když jsem si rozmyslel dnešní nadpis, torchu jsem se bál, že bude delší, než text. Ale už teď jsem v suchu, takže cajk. Teď abych to trochu vysvětlil – dneska se dal uplatit kupon na třicetiprocentní slevu z jakéhokoli jednoho kusu zboží, s výjimkou alkoholu, cigaret a Nutrilonu. A taška za korunu už nějakou dobu stojí korunu devadesát. Spojte tyto dva fakty a zjistíte, že opravdu mohla stát (a fungovalo to, zkoušeli jsme to) opět jen korunu, i když pouze na den.

Taky jsem dneska, mám pocit, zažil rekordní pokladnění vkuse, určitě od té doby, co jsem o nějaké pauze nic nevěděl. A přestože byl čtvrtek, díky kuponům bylo plno, celou dobu. Tak tak jsem stihl záchod.

Dnešek asi trochu postrádá délku i hodnotu, jenže se mi nechce furt jenom mlít o práci, a taky musím jít co nejdřív spát, bo zítra vstávám na sedmou, ou jé.

Publikováno

#2.008 – odvaha přeje odvážným

Zjistil jsem, že hodně příspěvků ve „staré“ 365 jsem začínal slovy „Dneska jsem“. Tak dneska udělám to, že vás provedu tím, co jsem dneska rozhodně nedělal. Všechno nezačlo tím, že bych zaspal. Ale mohlo by být fajn zaspat, a zjistit, co se stane. Nenasnídal jsem se dosyta, neujela mi šalina. V práci to dneska nebylo tak zlé, jako poslední dny. Ale opět jsem se nenajedl v kuse, ani na čas. Na druhou stranu mi dneska nedošly mince.

Je to trošku neohrabané, tento způsob. Prostě si všecky ty „ne-“ domyslete, ale jen na správných místech! Po práci jsem se tedy opásal mečem, druhý si hodil do závěsu na záda, osedlal koně, který se celou mou směnu pásl na betonu zezadu obchodu, a vyrazil něco sundat. Původně jsem myslel, že nějakého draka nebo podobnou bestii, ale největší bestie jsou stejně lidi, tak jsem šel vyprovokovat masakr. Samozřejmě jsem provokoval jen ty opravdu zlé, abych si vůbec mohl říkat princezna. Někdy v průběhu masakru jsem ztratil postupně jeden i druhý meč, dva prsty pravé ruky (takže na housle můžu hrát dál!) a pak i vědomí.

Probral jsem se uprostřed pouště, bez jídla, pití, oblečení a výbavy, síly. Naštěstí zrovna někdo otočil termostatem, takže i když jsem byl na poušti, bylo tam pro nahého člověka příjemných dvaadvacet. Abych se odtud vymotal, rozhodl jsem se důvěřovat sourozencům Osudu a Náhodě. Takže jsem zavřel oči, zatočil se koldokola, a kam mi po svalení se na zem změřovaly chodidla, tam jsem vyrazil. Bylo mi jedno, co cestou potkám, hlavní bylo jít, a nezbláznit se na místě.

Pak ale někdo vypnul světlo i zvuk, nastala černočerná tma. Vzpomněl jsem si na dva roky na Merlinově Univerzitě a po krátkém luskání doprázdna mi na dlani zaplál jasně modrý magický oheň. Stál jsem v místnosti pět krát pět krát pět metrů, celé z betonu, s žádnou cestou dovnitř ani ven. A tehdy jsem se na to vykašlal se slovy „Jdu radši napsat 365ku.“ a šel jsem.

Ponaučení? Co jste nedělali není důležité. Ani co jste dělali. Ale jaký máte na konci dne z toho všeho pocit. A já se mám unaveně, ale dobře, děkuji za optání.

Publikováno

#2.007 – veselé Půlvánoce všem!

Tak jsou tu zasejc po roce
Ty zasrané Půlvánoce

Ale ne, nejsou tak hrozné. I když dárků bylo dneska víc než dost, a samé kvalitní. Dobře, tak moc jich nebylo, ale o to byly kvalitnější. Napsal bych, že se toho moc nestalo – a měl bych pravdu. Čímž si dokonale protiřečím, nicméně…

Prostě jsem nic neudělal, ale Půlvánoce se projevily.

Doufám, že jste taky slavili. Černým Kozlem, který chutná jako jablka, třeba.

Se snažím být kryptický, a místo toho tady napíšu tak akorát prd, že. No co, dneska se s tím budete muset smířit. Kredity ti budou stačit.

Publikováno

#2.006 – skleróza je… jsem to zapomněl

Dneska se snad taky nic nestalo, nebo co. Ale projdu to pro jistotu od začátku, kdyby náhodou. Jsem jakože vstal a šel do roboty. Bo robotit je nutno. (Debata o otroctví konzumu je namístě, nicméně ne na čase ani na prostoru – třeba někdy u piva.) Tam byl den blbec, ale některé věci jsou přísně tajné. Nicméně co tajné není je, že pokud včera jsem jel na zbytcích velkých drobných, dneska jsem jel na výparech. A několikrát se mi stalo, že jsem měl prázdnou mističku na desítky i dvacky. Fakt to není nic příjemného. Taky bych čekal, že dva dny před koncem akcí už si lidi budou pamatovat, že játra a stehna a venkovské bochánky jsou v „1+1“ akci – a ono prdlačky. Nu což. Prostě jsem to slonil, nicméně lidi byli vesměs příjemní.

Pak jsem musel do knihovny, jinak bych se nedoplatil. A dokonce jsem si mohl toho rozečteného Zaklínače ještě nechat. A ani se na mě paní knihovnice nedívala opovržlivě, co že jsem to za hovado, které nedokáže vracet knihy včas. Když on ten čas nebyl, no. Dokonce jsem odolal, a krom znovupůjčené knihy si nic dalšího neodnesl. Přece jen tu mám ještě Božskou komedii a knížku o Saladinovi. (Tom pánovi z dob křížových výprav, ne tom vozítku od Kulhánka.)

Na bytě jsem něco snědl, podíval se na jeden díl jednoho seriálu, ve kterém je teď zvrat za zvratem, trochu víc pochopil Ghost Love Score, takže už to nebudu tak mršit, něco málo napsal (a vůbec se nebojím, že to tu zakřiknu) a hlavně pochopil, proč jsem přestal psát. Tak moc jsem se snažil o to být skvělý, úžasný a originální, že jsem zapomněl na fakt, že píšu proto, že mě to baví, a to, co by mě samotného bavilo číst. Slovy Raymonda Chandlera v dopise W. Gaultovi (1955):

„Nikdy nepište nic, co by se nelíbilo vám samotnému, a když se vám to líbí, nedbejte žádných rad, abyste to měnil. Oni to prostě nemohou vědět.“ 

Poslední dobou vůbec zapomínám na důležité věci. Třeba jak moc jsem chtěl ještě napsat. Jo, udělal jsem si trošku pořádek v hudbě, což není úplně malý počin. A nejen zapomínám, taky si uvědomuju. A pak zapomínám, co že jsem si to uvědomil. Ale buď se rozpomenu, nebo si to uvědomím znovu, ne?

Publikováno

#2.005 – prázdný den

Dopoledne a jeho zajímavost se krčí strachy před dny nedávno minulými. Říct, že se nic nestalo, by mu stále dodávalo více váhy, než si zaslouží. Alespoň jsem se dozvěděl, jak to dopadlo s Kensi a… jo, to je tak všecko. Zato odpoledne? Úplně jiný level.

Kecám, stejně naprd jako dopoledne. Lidí sice nebylo moc, ale od jisté doby byli prostě jak blbí. Ke všemu došly velké mince, to na náladě taky zrovna nepřidalo. Pak jsme málem neodešli, blbý alarm. No, prostě zábava.

Nějak na mě tady v tom Brně dosedla únava ze všeho. Na cestách mi bylo mnohem líp – možná to bylo společností, možná vzdáleností od reality… ale sežrat se tím tady nenechám. Stejně bych tomu nechutnal, celý od sprcháče a šamponu.

Publikováno

#2.004 – klikatá cesta do Brna

Začnu včerejškem a konzertem, abyste třeba neměli pocit, že jsem vás o něco ošidil. [Jé, ten Nuselák je ale vysoko.] Koncert byl naprosto boží, přestože jsme všichni něco zeslonili. Dokonce na nás pařilo nejvíc lidí, z toho dva z cizích států Německo a Norsko zvaných. Shodli jsme se na tom, že to byla pravděpodobně největší akce, jakou kdy Láz (okres Příbram, kdybyste to hledali na mapě) zažil. [Cesta na tajuplný ostrov my ass. Nejedu totiž Fuňem.] Afterparty byla taky hustá, prostě kdo tam nebyl, prohloupil.

Dneska jsme sedli na bus, dojeli do Příbrami, pak pokračovali do Prahy, kde jsme se se ženou odpojili, a ze Smíchova odjeli do Černošic, odzkoušet nový obal na klávesy, dospat se, a tak vůbec. Spalo se vážně krásně, dokonce i najíst jsem dostal (výborné řízky, které si Rea včera zapomněla doma – naštěstí, tedy.) A stihli jsme si i zahrát – trošku zkráceně, ale bylo to fajn.

Nikdy nechoďte nikam bez hotovosti, ideálně drobné. Když vyrazíte z domu o dvě minuty později,nemusíte mít čas vybrat, koupením bonbónů rozměnit na jízdenku v automatu a stihnout vlak. Pokud nejste Zelda, pak to stopro stihnete. Jako já dneska. A tak jsem vlezl do vlaku, nechal Černošice i ženu za sebou (obal sedí, pokud jste četli až sem a těšili se na rozuzlení této záhady) a přes Smíchov se dostal na Florenc, do sice žlutého, ale neveselého busu, ve kterém jako na potvoru promítají film, který už jsem viděl, a který není Cesta na tajuplný ostrov, jak bylo avizováno, nýbrž Cesta do středu země první díl dobrodružných filmů s Peetou v hlavní roli.

Zpátky ke koncertu – musel být hustodémonsky krutopřísný, podle toho, jak moc mě bolí za krkem. A slyšel jsem, že Ertha hrála tak hustě, že se na to ve dvou písničkách houslista vykašlal, a šel si na ně radši zapařit.

Publikováno

#2.003 – koncert

Dneska vás poprvé v této třistapětašedesátce odbudu. Pravděpodobně. Jedu totiž na konzert, takže večer už nebudu mít čas cokoli dopsat, nehledě na téměř jistou vybitost mého mobilu.

Si tak sedím ve Žlutém busu směrem do města, kde budu s největší pravděpodobností zanedlouho bydlet, klima mi fouká na plešku, housle mi stojí mezi nohama, a dumám nad tím, co za film si pustím.

Nic víc ze mě dneska nedostanete. Možná jen nástin vtipu – všichni ho určitě znáte. Je nějak takhle: „Ťuky ťuk.“