poštvrté! 173 : sbohama

Většina lidí mužského pohlaví (a určitě i některé ženy, ne že ne), když se chce do něčeho dokopat, tak se neholí. Protože já jsem bez vousů opravdu sporadicky, tak jsem se rozhodl motivovat se naopak. Mám plán, a třífázovou sebevýzvu, jak ho docílit. V první fázi se budu holit dohola. Ve druhé si nechám jenom knír. Jo, přesně tak. A ve třetí, pokud k ní dojde – a zaříkám se před všemi bohy, ať to dám dřív -, pak se ostříhám nakrátko. Tak. Je to na Internetech, všichni se to dozví. Dneska jsem začal s holením. Jsem holobradý jako… no, tak ve třinácti, možná. Možná ještě dřív. A asi třikrát od té doby. Plus-mínus. Chtěl jsem se vyfotit na památku, ale nejlepší je asi fotka na IDčku do práce, mobil nespolpracoval, navíc mám na kořeni nosu obří beďar. Takže žádná památka. A asi je to tak lepší.

Jinak se nic zajímavého nestalo, rozhodně ne zajímavějšího. A nějak na mě sedla depka, asi jsem měl ve vousech drobky dobré nálady. Tak já vás radši nechám. Se mějte.

poštvrté! 172

Omlouvám se za veškeré dvojúhozy, které Ginny dneska vyvede, ale nechám je tady. Ne z lenosti, nýbrž tak napůl na ukázku, a napůl na zkoušku. To jen abych předeslal, co vás čeká.

Včera jsem tady motal něco o tom, že ponděělí je zlé jenom na ty, kteří jej nemají rádi, a kteřří od něj čekají to nejhoršíí. Jakkoli mi nevadí, možná ho mám dokonce rád, dneska jsem si to vyžral. Fakt velkou lžící, z fakt velkéého kýble, přřímo za koněm. Ok, teď trochu nadsazuju, mohlo to být tak tisíckrát horší, ale… prostě takovéhle pondělí jsem asi ještě neměl. Pracovně, myslím. Tam to odnášejí spíš pátky. Kolem druhé mají najednou všichni potřebu něco řešit. Ale nemám proč nadávat, sám to občas udělám. Většinou proto, že si neuvědomíím, že už je pátek, a že o víkendu se nepracuje, a v pondělí je deadline. Ale hlavněě proto, že si neuvědomím, že je pátek – tak moc mám svou práci rád, tak moc to letí.

Jinak pořád zápasím s nachlazením, jednak jsem si asi vypěstoval závislost na čajích proti nachlazení, a druhak si asi moje nachlazení vůči nim vypěstovalo odolnost. V minulosti to vždycky fungovalo, hlavně v takovémhle množství. Míísto krve mi v žilách teče čaj. S lékořřicí. A už ani nevím, jak vlastněě chutná kafe. Nějak na něj v tomhle stavu vůbec nemám chuť.

Odpoledne jsem strávil v post-pandemickéém New Yorku, a pak v Black Desert. Objevil jsem strašně moc nových věcí, hodně jsem se toho naučil, hlavněěě ve druhé jmenované hře. (Vlastně první jmenovanéé, druhéé zmíněné.) Ale s tím vás asi nudit nebudu, to je spíš na recenzi, možná. Fakt, za ty dvě hodiny, co jsem to hrál, bych o tom byl schopný stejně dlouho psát. Pokud bych neusnul, nebo mi nepukla hlava. (Těžko říct, jestli rýmou, absťákem po kofeinu, nebo z trucu – ale to už říkal dneska i můj Twitter.)

Pokud tohle náhodou čte někdo, komu něco dlužím – omlouvám se, ale divím se, že přes ty hleny na mozku zvládám vůbec hrát BDO, natož třeba pracovat. Obččas mám problém i s dýcháním, a ne kvůli ucpanéému nosu. Prostěě zadržuju dech, z nějakéého důvodu.

No nic, čajííček a kniha, a hají, ať zítra nevypadám v kanclu jako zombie. Víc než obvykle. Zítra už to po sobě zase budu opravovat, slibuju. (Nebo to budu psát na nějaké jiné klávesnici, než na Ginny. (Doufám, že si uvědomila co píšu, a do zítra toho nechá.))

poštvrté! 171

Je mi na umření, ale když se snažím, nejde to ani moc poznat. Ale fakt mě to nachlazení nebaví, i když je to zatím jenom pitomá rýmečka. To se rozjede, já to vím. A trollí mě to, echt. Nejhorší je, že už nemám moc do čeho smrkat, zčásti samozřejmě vlastní volbou. Nejradši bych tu měl tak milion plátěných kapesníků, ale mám dva, z nichž už jeden padl za vlast, a druhý nosím do práce. Papírové jsem nekoupil (zato mám dvě krabičky čajů proti nachlazení) a smrkat do broskvového toaleťáku se mi moc nechce. Zato je ale třívrstvý, takže by mi můj nos poděkoval. A cítím silnou déja vu, skoro jako kdybych si to už pochvaloval. Za skoro půl roku bych se tomu nedivil.

Overwatch měla free weekend a já jsem hrál jenom jeden večer. Delší, ale večer. Zbytek víkendu se vypařil do léčení se, a dneska do užívání si výluk na cestě na zkoušku a zpátky. Ale taky dobré – cestou tam jsem si prohlížel Babice, přece jen je člověk z vlaku nevidí. A cestu zpátky jsem prospal, naštěstí ten bus dělal sám o sobě takový kravál, že jestli jsem chrápal, nikdo mě neslyšel. Ale hraní jsem úplně nezanedbával. Objevoval jsem krásy Black Desert (to hlavně včera, ale ne moc dlouho – bolehlav, pamatujete), a dneska jsem se dokonce v The Division odvážil courat Dark Zone. A nikdo mě nesundal – asi v neděli večer nikdo nemá náladu zabíjet chudinky nooby, všichni se radši psychicky připravují na pondělí. Noobové jsou oni – na pondělí se nedá připravit. A čím víc ho nenávidíte, tím víc to schytáte. True story.

Použití takového množství z angličtiny vyňatých slov mě natolik vyčerpalo, že okamžitě aktivuji protokol Vysmrkat a spát.

poštvrté! 170

Dneska jsem si vzpomněl! Žel bohům je mi od rána pod psa, tak to jdu vyřešit brzkým přivoláním dalšího rána. A jen tak mimochodem, jak jsem se radoval z toho, že by Ginny měla přestat dělat neplechu… nestalo se. Vydrželo jí to asi den, a dost možná to byl dokonce placebo efekt. Ou jé.

poštvrté! 169

Fakt snadno se na to zapomíná. Vůbec nevím proč. Asi proto, že mám celý den hlavu někde jinde, a pak pro změnu chci jít co nejdřív spát. Jako teď. Systém. Disciplína. Obojí mi chybí. Ale já to najdu!

poštvrté! 168

Dneska se fakt stalo jakože hodně věcí. Hlavně by ale Ginny neměla dělat drahoty, a měla by fungovat cajk jak cyp. Se asi uvidí. Zatím to tak i vypadá – nějaký update. Řekl: „Máš BlackWidow 2013?“ „Mám,“ řekl jsem. „Tak chytej update.“ A ono asi jo, po tolika letech to možná pochytili. Na chvíli žádné dvojúhozy. Zatím.

Byl jsem pít pivo s bývalou kolegyní, tedy z Alberta. A bylo to dost vostrý psycho, zmizel jsem asi ve správnou dobu.  Z té firmy, tím myslím. Jakože je to trochu smutné, ale aspoň se tomu teď můžu smát, místo abych nad tím brečel. Ou jé.

A jinak? Objednal jsem si pizzu. A tak mi volali, půl hodiny po objednávce, že se jim to seklo, a že jakože nic. Aspoň jsem ušetřil. Život je fakt zajímavá věc.

poštvrté! 166 : hřbitov

Chtěl jsem udělat nějaký vtip o tom, jak nechávám Pardubice před sebou, protože přece jedu zády ke směru jízdy, ale nakonec jedu ksichtem dopředu, takže nic. Jsou za mnou, o dva dny později oproti původnímu plánu, a minimálně o dva týdny dřív, než by se mi chtělo. Ale holt když musím, tak musím – přece jen mě zítra čekají trochu kyselé věci, a nerad bych to tam tahal. Bude to tak lepší. (A zase si nejsem úplně jistý tím, koho se tu vlastně snažím přesvědčit. Jsem. Sebe. Hlavně proto, že nemám nejmenší tušení, kdy se mi tam zase povede odjet. A tentokrát fakt, za dva týdny to nebude. Velmi pravděpodobně.) Má skleróza dosáhla takového levelu, že by mohla používat Swift Flight Formu, a to minimálně – nevím, jak moc jsem tady rozebíral svou neurčitost. Ale teď to zjišťovat nebudu, jednak jsem na mobilu, kde se cokoli dohledává dost nepohodlně, druhak tak nějak furt jedu na vlně Najednou, nebo vůbec, a té se chci i držet. Alespoň tentokrát, když už mi to došlo dostatečně včas.

Takže budu muset pojednat o něčem jiném. Třeba o hřbitově vlaků, který mám tak rád, a píšu tu o něm snad pokaždé, když jedu kolem. A koukám z okna. A vzpomenu si. Což teď ale půjde jednoduše, protože oproti mým obvyklým vlakům tenhle v Třebové staví. Ale ještě jsem daleko. A je tma jak v pytli. Ale zkusím to, protože ho mám fakt rád.

Takže ještě jiné téma, nějaké tak akorát na cestu z Ústí do Třebové. Trošku mě mrzí, že nevidím na všechny ty místa, které si pamatuju ze sjíždění Orlice. Ale asi by mě pak po palici praštila palicí nostalgie, a to je to poslední, co právě potřebuju. První, co potřebuju, je vybrat. Myslím. Možná ani ne, ale tak nějak mě to napadlo. Domů cesta dlouhá, mohlo by se to povést. (A predikce mi nabízela píchat, nemám nejmenší tušení proč. Taková slova obvykle nepoužívám. Když už se o takových věcech musím vyjadřovat, používám mnohem poetičtější označení. A hele, on je v Ústí sníh, to je boží. Jsem zvědavý, jak je na tom Brno.) Ale na druhou stranu jestli ne, taky se nic nestane – vlastně je velmi pravděpodobné, že bych tím pádem dost ušetřil, protože bych mohl mít zítra nutkání udělat si něco, čemu budu pro zjednodušení a názornost říkat Dvojden pizzy. Vypadá to tak, že si objednám 2+1 pizzu, a je toho tolik, že to jím dva dny.

Až teď mě napadlo, že za dobu mé absence v Brně se mohlo stát něco strašného. Třeba mi mohlo zkysnout mlíko – nejsem si úplně jistý, jestli bych to zvládl rozchodit. Je velmi pravděpodobné, že ne. Možná už jsem to tu někde psal, ale opakování je stejně matka moudrosti: Kafe bez mlíka je jako kafe bez mlíka. Se stim smiřte. A to bych sice pil, ale rozhodně bych si to tak neužil.

Podle množství vyhýbek odhaduju, že přijíždíme do Třebové – a mám pravdu. Občas překvapím. Hlavně sám sebe. Zívám, měl jsem si koupit nějaké pití. Chtěl jsem, ale ten automat na nádraží se se mnou odmítal bavit. Záporák. A zase jedeme. Okolo je trochu sněhu, takže je možné, že i něco uvidím! To by mi vpravdě zlepšilo náladu – ne, že by byla špatná, ale je mi tak nějak smutno. A, už. Jak tak na něj koukám, něco mi nehraje. Buď býval větší, nebo si ho pamatuju špatně. Anebo to vůbec není ten hřbitov, který myslím, a je na trati na Olomouc a Bohumín. To by… mohlo být. Anebo prostě jenom většinu těch vlaků zpracovali – ať už formou opravy, nebo utracení. Pak by to ale znamenalo, že to nebyl hřbitov, nýbrž nemocnice!

Jdu dumat, radši už potichu.

poštvrté! 165

Začínám si z toho dělat zvyk, pomalu. Možná už rychle, touhle dobou. Ale věřte tomu, že to ne vždycky jde, a celý den. Zrovna včera nebyl ani prostor, ani nálada – občas obojí najednou, občas každé samo, ale nikdy jsem toho nebyl prost. Pravdivý příběh.

Byli jsme v kině, na Doktora Strange. Nejspíš v pravý čas a poslední šanci, vzhledem k tomu, že jsme byli v sále sami. Ale kdo by taky chodil do sálu, kde je uprostřed místo sedadel ulička. Ale film byl asi super, minimálně magie vypadala krásně, přesně tak, jak to mám rád. No.

Jinak se nic zvláštního nestalo, jako vždycky. Kromě jednoho pacienta v kómatu odpojeného od přístrojů, konečně. Ne doslova, to byl pracovní metafór. Do oběda to šlo špatně, pak – s dostatkem cukru v krvi – to šlo až překvapivě dobře. Víceméně, v rámci možností. Než zase došel, ale to už byl skoro konec, a pak ten Strange. A tak.

poštvrté! 164

Další literární akce, tentokrát jsem ji úplně zazdil, a vzpomněl si na ni až připomenutím. Odpoledne mě úspěšně schvátila migréna, úplně jsem se z ní ještě nevzpamatoval. Ale všechno se dá přepít, bych řekl. Nejspíš.

Než jsem to mezi všemi různými vyrušeními a rozptýleními napsal, tak mi to radši uteklo. Se to asi stydělo, nebo co.

A teď to, co udělá SwiftKey.

Snad to bude v pohodě a já jsem nerad chodil první pohled nižší než v roce a půl roku a pak se vyspíš v kanclu jako je to v prdeli a já jsem nerad chodil první pohled nižší než v roce a půl roku a… cyklus, konec.

Každou chvíli to začne, nebo co. Tak já ještě počkám, jestli ze mě taky něco nevypadne.

Slyšel jsem, že tohle čtení bývá samá kundička, ale dneska, dneska se to fakt povedlo. Nejlepší byl samozřejmě příspěvek z Turbohřbitova, o tom žádná, ale vůbec… dohromady. Dneska je to fakt husté, povedené.

A alkohol je, ale nemůže za to. Je to puding samo o sobě.