Rubrika: 365

Tohle by byl Zeldův pokus o (textovou) 365ku, kdyby mistr Yoda neříkal: „Do, or do not. There is no try.“ Takhle je to tedy Zeldova 365.

Publikováno

#1.155 – #1.159

Další pětiden. Já si z něho ale pamatuju tak akorát velké kulové. Na mou obhajobu – v sobotu jsem se, cestou na inventuru – snažil tohleto napsat. A taky že jsem to skoro dopsal. Ale protože můj mobil a já si občas lehce nerozumíme, a protože zkratka Ctrl-Z na mobilu nefunguje, tak jsem o celý dvoudenní zápisek přišel. To by demotivovalo i spisovatele motivačních textů. Ale třeba si ještě vzpomenu, co se dělo.

V pátek nemám šajn, ani trochu, a papírek se směnama mi kajsi zmizel, takže smolík. Ale je možné, že jsem měl celodenku – takže by stejně nebylo co popisovat.

V sobotu jsem měl volno, které bylo ale krásně a dokonale zastíněno večerní inventurou. Ale den byl fajn, skoro nechuť jít na noční přebil. Samotná inventura pak nebyla tak zlá, jak jsem podle historek čekal – uběhlo to jako voda, a ze začátku to byla i zábava. Pak to byla rutina. A bolelo mě u toho koleno.

Neděle odpolední, takže jsem tak akorát vstal a šel na směnu. A ta byla ultra-vtipná. Nejenže jsme byli vyšťavení po inventuře, k tomu nefungoval rozhlas (takže jsme nemohli vlastně ani pořádně posvačit), a úplně navíc ještě přišly kontrolní nákupy. Zato jsme hodně rychle všecko udělali, a já dorazil hodně brzo domů.

Pondělí se odehrávalo v úplně stejném duchu, akorát jsem domů dorazil o trochu pozdějc, nicméně úplně stejně nečekán. Jo, Minecraft, to je pane věc.

No, a na dnešek jsme měli velké, obrovské plány. A pak jsme se podívali na pár dílů HIMYM, zašli na nákup, udělali jídlo, zahráli si a zazpívali, pak jsem si jen já zahrál a zazpíval, prošli jsme se… takový normální dlouhý den, no.

Poučení pro sebe, vás, pro příště i nikdy: Čím víc nějakou věc odkládáte,

Publikováno

#1.153 & #1.154

Zase dvojdenní, ach jo, Zeldo. Ze včerejška ale taky mám jednu poznámku:

Už vím, proč lidi pijou radši čerstvé mléko – je sice dražší, ale zato vydrží kratší dobu.

Už to moc nechápu, ale určitě je to úplně nejvíc vtipné. Takže… včera jsem jako měl úplně normální směnu, až na to, že se táhla jak smrad, bo jsem sebou mlátil ze strany na stranu, a půlku práce udělal ze spaní. Taky jsem dostal za úkol utřít prach pod flaškama na infu – stihl jsem jednu polici. Ou jé. Ale jinak fajn. Lidi fajn. Až na ten pozdní odchod vlastně všechno fajn.

Zas tak pozdní sice nebyl, ale na vytočení dost. Nicméně návrat domů to spravil – mě čekalo jídlo, totiž. Jako fakt super, opět – jak taky jinak. Nikdy by mě nenapadlo, že by čočka mohla fungovat takhle. A po dobrém jídle jsme šli dobře spát – a taky jsme měli vážně dobrý budíček. To si tak F&M začali z nějakého důvodu mlátit úplně vším, co v kuchyni bylo. A pak jsem byl vyzván k mytí nádobí. Tak jsem teda jako šel. Oni totiž dělali večeři pro moc moc lidí. A tu jsme si pak dali, bo jsme byli jedni z těch lidí. Naučili jsme se něco o asertivitě, najedli se bez- i lepkového jídla, pokecali, šli spát.

A vstali jsme až jsme chtěli, ani dřív, ani pozdějc. Kecám – probudil nás hovor, který přišel lehce s křížkem po funuse, jak to tak hovory dělaj. Tak jsme kecali, přesunuli se ke kompu a sledovali. Návrat 3, nový díl Hry o trůny (zas tak nový není, ale zato je fakt drsný), pár dílů HIMYM. A pak přijel na návštěvu Adamov a já konečně viděl Koralínu, řešili jsme husté věci, napili se vína (dokonce i maminka trochu měla).

Pak jsme Adamov odprovodili, prošli se kolkolem Kraví hory, snědli pár třešní, ukradli pár růží, a teď sedíme u kompů, žena nachází jedno sedlo za druhým a já si tady píšu.

Publikováno

#1.150 – #1.152

Jsem zase nějak zaspal, za což se vám všem omlouvám. Sobě taky. Tak pěkně popořadě.

neděle

Tak to byl jakože fajn den. Šel jsem na dopoledne po odpoledni, ale dalo se to přežít – hlavně díky tomu, že mě čekal příjezd ženy. Prostě žůžo – dva dny po tom, co jsme se viděli. A aby toho nebylo málo, ještě jsme hned po jejím příjezdu razili do Adamovic. Jsme si zas dali nanuka, nechali Ereis mluvit nám do života, pak je nechali nám mluvit do života oba. Bylo to fajn, dozvěděli jsme se kousek víc o jejich životech, nabrali z toho ponaučení, a sami tedy víme, kudy jít. Taky jsme pokecali o moc moc jiných věcech – vlastně jsme jen kecali, jen a jen kecali.

Vlak domů jsme stihli, šalinku na nákup taky – něco jsme nakoupili, stálo to pár peněz, a už jsme šli spát. Ale ne dříve, než jsme se podívali na Návrat do budoucnosti – jeden z nejlepších filmů vůbec. A komu se to nelíbí, ať mi klobouk políbí.

pondělí

To jsme měli dost času společného ráno, tak jsme si pospali. A já pak šel na odpolední. Rea mezitím doma stavěla věci v Minecraftu, jen proto, aby chudák aoife odumřela – mrtvičku dostala. Naštěstí to bylo pravděpodobně jenom nějaká brutální chyba při zápisu na disk – vypadá, že přeinstalování obou systémů (běžnéhOS i toho tučňáčího) ji dostatečně vskřísí.

Já jsem mezitím pracoval, pracoval a pracoval. A modlil se, ať večerní práce proběhnou co nejrychlejc, a já jsem co nejdřív zpátky doma. A taky že jo – kolem čtvrt na jedenáct, to je prostě rekord. A doma na mě čekala nejen žena samotná, ale i hustodémonsky krutopřísně výborná večeře, kterou jsem zblajzl, ani se po ní nezaprášilo. A pak jsme se podívali asi na půlku Návratu do budoucnosti 2, bo už jsme na celý byli oba mocmoc unavení. aoife pokusu o vskříšení toho dne velmi zarytě odolávala.

úterý

Po odpolední na ranní – už to začíná být tradicí. Ale kupodivu jsem vstal, osprchoval se, něco málo snědl, kafe vypil… prostě to šlo. I když odcházet od spící ženy je stále stejně těžké. Dneska jsem ale ani jednou nebyl na infu – dělal jsem věci, víc než pokladnil. Stihli jsme jedno a půl čela před změnou směny (bo lidí přece jen trochu bylo, tak jsme moc nestíhali). A protože já jsem nechal ženu doma samotnou, tak se nastvala a přišla si pro mě. A když už tam byla, tak se rovnou zeptala paní manažerové na brigádu. Paní manažerová řekla jakože asi teda by to šlo.

A pak jsme jeli domů, kde jsme se po menším odpočinku dali vesele do kříšení aoife, Rea do přípravy oběda, pak jsme dodívali Návrat 2 a teď vesele křísíme, Rea se snaží rozpustit ve vaně a já doháním tenhle rest.

Se jako fakt omlouvám, udělám všecko proto, aby se to neopakovalo. Jen jsem měl takovou radost a pak takovou starost o aoife, že jsem vás trochu zanedbal. Teda asi jenom polovinu z vás, žena nevypadá, že by se v nejbližší době chystala si stěžovat.

Publikováno

#1.149

Sobota, a zase v práci. Ráno jsem se vyspal, to je fakt. A dokonce jsem si i zahrál na kompu, chvilku. Na něco se podíval, dal kafe a oplatek. A až pak jsem šel tam.

Uteklo to, dneska to fakt uteklo. Lidi nebyli tak divní, jako obvykle, to se musí nechat. Ale zítra přijede žena, a já zjistil, že v pondělí mám celodenku. Tak jsem zaobchodoval, a už ji nemám – mám ji v pátek.

Lidi, říkal jsem to stokrát, ale zopakuju to ještě jednou: dávejte ty lahve na pás podélně. Prosím. Ani na stojáka, ani příčně, podélně. Jinak mají tendenci padat, válet se, ničit.

Taky jsem prý šílený muslim. A chci svou ženu týrat, mlátit, ničit. A přitom ji pomalu ani nedokážu zlechtat. No co.

Pokračoval jsem taky ve čtení Zaklínače, když už ho skoro musím vrátit. Stejně ale budu prodlužovat, protože jsem ve čtvrtině jedné ze dvou.

A koupil jsem si nazítra snídani – schválně jestli vstanu tak, abych ji stihl spořádat.

Publikováno

#1.147 & #1.148

čtvrtek
Poslední den šestidenního bloku práce utekl skoro jako voda. Dokonce i porada, poprvé trvající hodinu a půl, zabrala jen patnáct minut. Takže jsme vypadli akorát, abych stihl bus do Cajzlu. Dokonce trochu dřív, takže jsme se spolupracovnicí i stihli navštívit ex-spolupracovnici. Bus přijel pozdě, protože se zasekl v bažinách po cestě z Vídně. Takže jsem i do Prahy dojel pozdě, naštěstí mi tam žena nezmrzla.

Po příjezdu jsme se prošli, podívali do Luxoru a vyrazili do hospody za Márou. Chvíli jsme poseděli, nakrmili se a napojili, a já jsem šel odprovodit Reu na Smíchov. Bylo to smutné loučení, ale i veselé, protože jsme se měli vidět hned druhý den.

Pak jsem se vracel metrem, a při výlezu zjistil, že pijani změnili lokál. Tak jsem je hledal, našel, kecali jsme a pili. A pak jsme šli spát k velehodné Marči.

pátek
Ráno jsme trochu zaspali, tralala. Rozloučil jsem se s Márou a zase vyrazil do Černošic. Tentokrát jsem poznal oba rodiče. Způsob poznání paní matky byl však velmi vtipný. To si tak s Reou spíme, hezky a dlouho, najednou spadne z postele, čehož já se leknu a probudím se. Ona totiž klepala paní matka.

To je ale jen malá věc. Důležité je, že jsem zase viděl velký kus Černošic, spapal nanuka, dostal převelice výborné jídlo, zahráli jsme si pár songů, skoro jsme se naučili Creek Mary’s Blood. Viděl jsem skalku, poskládal kytici (s pomocí ženy), viděl dva domy ve stylu „najdi deset rozdílů“… Prostě opět dokonalé volno.

Celé to završila cesta s Márou SA busem – chvilku jsme pokecali v buse, chvilku pak v Brně. No, a teď už hurá spát.

Jo, 365 má novou lokaci, jak vidno. Fungují komentáře. A bylo to utrpení, tak koukejte komentovat.

Publikováno

#1.145

Úterý, celodenka. Nemám sílu. Tímto se omlouvám všem, kterýchžto začátek dne na tomto pravidelníku visí. Pro vás alespoň malý přídavek: krom Ygritte, o které jsem možná říkal, že u mě občas nakupuje, jsem dnes postřehl ještě jednoho, co vypadá jako Gandalf bez vousů (takže Magneto) a jednoho, co vypadá přesně jako hrabě Dooku. Občas se objeví ženská, která je velmi podobná agentu Fornellovi z NCIS.

Publikováno

#1.144

Jsem uklidil a vysál! Jako fakt. A taky se na něco podíval, nasnídal se. Samé divné věci.

Fajn tyjátr to byl v práci. Bo mělo přijet nějaké fakt velké zvíře. Tak jsme seděli na čtyřech kasách, a zvíře nikde, ani lidi nikde. Pak šel domů jeden, pak druhý z nás, a pak přišli lidi. Ale stihli jsme to, a dokonce dorazili v relativně normálním čase. Vlastně dneska dřív, jak obvykle.

Ale lidi byli dneska nějaký divný. Lahve příčně, skoro nikdo nezdravil, samé storno “Tak za tu cenu to nechcu,” prostě den blb. A zítra na devět a do konce – v úterý, takže slevy. No to bude prdel.

Publikováno

#1.143

Dneska byl ručníkový den. Věděl jsem to, celý rok jsem se na to těšil. A pak jsem, já tele, nechal ručník doma. Ještěže jsem nepropadl panice, a tu třínáctihodinovou směnu přežil bez manka. Dokonce v plusu. Přes deset korun. Ale bylo to kruté.

Dobře se u toho nicméně přemýšlelo. Akorát jsem asi vážně schizofrenik – práci nechávám v práci, včetně všech nápadů a myšlenek. Ještěže aspoň nákup si vždycky donesu.

Taky jsem na sobě našel klíště, které jsem se prvně snažil vymáčknout, bo jsem si ho spletl s jebákem. Nebyl to jebák, bylo to klíště, a po vytažení moc hezku křuplo mezi nehty ukazováčku a palce levé ruky.

Zítra zkusím snídat, hezky sladké – závin a kafe. Píšu to tu už teď hlavně proto, že zítra o tom určitě nepojednám. Očekávám velké věci. Třeba dost cukru v krvi už na začátku dne, menší hlad během směny (zítra odpolední) a hlavně… hlavně že si pochutnám.

Taky jsem přesunul se z gauče do postele. Moc fajn, hlavně teď jen zahodím noťák a spím. Proč jsem to udělal? Bo mi odešla nabíječka k mobilu, tak nabíjím z USBčka noťáku, a mobil potřebuju mít u postele kvůli budíku apk.

Jsem se snažil si tu dnešní projít a něco zkurzívovat nebo otučnět, ale ono to prostě nejde vždycky, no. Tak snad příště. (Já vím, že ta záměna není podruhé tak vtipná. To je účel. Abyste si uvědomili, že “Mi to nikdo neproplatí.” nebylo vtipné ani poprvé.)

Publikováno

#1.142

Včera jsem se vypsal, dneska to holt tak dobré nebude. Hlavně proto, že většina dne byla spánek a práce – a práci jsem vytěsnil. Ale jestli si pamatujete ty dva, co si u mě onehda koupili tu Tullamorku, tak ti tam dneska byli zas.

A něco na mě leze.