Omlouvám se za veškeré dvojúhozy, které Ginny dneska vyvede, ale nechám je tady. Ne z lenosti, nýbrž tak napůl na ukázku, a napůl na zkoušku. To jen abych předeslal, co vás čeká.
Včera jsem tady motal něco o tom, že ponděělí je zlé jenom na ty, kteří jej nemají rádi, a kteřří od něj čekají to nejhoršíí. Jakkoli mi nevadí, možná ho mám dokonce rád, dneska jsem si to vyžral. Fakt velkou lžící, z fakt velkéého kýble, přřímo za koněm. Ok, teď trochu nadsazuju, mohlo to být tak tisíckrát horší, ale… prostě takovéhle pondělí jsem asi ještě neměl. Pracovně, myslím. Tam to odnášejí spíš pátky. Kolem druhé mají najednou všichni potřebu něco řešit. Ale nemám proč nadávat, sám to občas udělám. Většinou proto, že si neuvědomíím, že už je pátek, a že o víkendu se nepracuje, a v pondělí je deadline. Ale hlavněě proto, že si neuvědomím, že je pátek – tak moc mám svou práci rád, tak moc to letí.
Jinak pořád zápasím s nachlazením, jednak jsem si asi vypěstoval závislost na čajích proti nachlazení, a druhak si asi moje nachlazení vůči nim vypěstovalo odolnost. V minulosti to vždycky fungovalo, hlavně v takovémhle množství. Míísto krve mi v žilách teče čaj. S lékořřicí. A už ani nevím, jak vlastněě chutná kafe. Nějak na něj v tomhle stavu vůbec nemám chuť.
Odpoledne jsem strávil v post-pandemickéém New Yorku, a pak v Black Desert. Objevil jsem strašně moc nových věcí, hodně jsem se toho naučil, hlavněěě ve druhé jmenované hře. (Vlastně první jmenovanéé, druhéé zmíněné.) Ale s tím vás asi nudit nebudu, to je spíš na recenzi, možná. Fakt, za ty dvě hodiny, co jsem to hrál, bych o tom byl schopný stejně dlouho psát. Pokud bych neusnul, nebo mi nepukla hlava. (Těžko říct, jestli rýmou, absťákem po kofeinu, nebo z trucu – ale to už říkal dneska i můj Twitter.)
Pokud tohle náhodou čte někdo, komu něco dlužím – omlouvám se, ale divím se, že přes ty hleny na mozku zvládám vůbec hrát BDO, natož třeba pracovat. Obččas mám problém i s dýcháním, a ne kvůli ucpanéému nosu. Prostěě zadržuju dech, z nějakéého důvodu.
No nic, čajííček a kniha, a hají, ať zítra nevypadám v kanclu jako zombie. Víc než obvykle. Zítra už to po sobě zase budu opravovat, slibuju. (Nebo to budu psát na nějaké jiné klávesnici, než na Ginny. (Doufám, že si uvědomila co píšu, a do zítra toho nechá.))