Dneska byl den, kdy jsme všichni Irové. Měli jste svou porci Tullamorky/Jamesona i vy?
#1.068
Tak zítra prý přijde nové vedení. Tak nějak nevím, jestli se mám těšit, nebo brečet. Jako vůbec, protože toho člověka neznám. Asi uvidím, co se stane, až si řeknu o volnou sobotu kvůli zkoušky s kapelou.
Taky už by zítra mohly být drobné. Pokud je dneska nevyplýtvali – ani tomu už bych se nedivil. Ale ono to jde jakž takž i bez nich – jen je třeba se lidí ptát. Taky dobré cvičení, jen co je pravda.
Mám zergy rád. Ale tak nějak jsem najednou na pochybách, jestli je hrát. Tak zkouším trénink random, schválně co z toho vyleze. Ale stejně u nich nakonec zůstanu. Doufám.
#1.061
Jak včera moje mrtvost započala, tak dneska pokračovala. S tím rozdílem, že jsem zjistil, že mám povinnosti (což by mě, samozřejmě, ani ve snu nenapadlo!) a taky že musím do práce. Tak jsem se vykašlal ještě doma, spolknul prášek a jel pípat. Z pípání ale moc nebylo – první tři a půl hodiny jenom. Pak jsem lítal po obchodě, doplňoval, fejsoval, vyhazoval odpadky… Prostě pořád stejná sranda. Zase jsem si něco pamatoval do té doby, než jsem to chtěl napsat. A bylo to fakt vostrý. Ale po odpoledních se tak blbě píše…
#1.054
Já ani nevím, jestli už jsem to zmiňoval, ale
dneska mi to v práci hýbalo žlučí (nebo jak
je ta vazba), takže to stojí za zopakování.
Když vás prodavač/ka pozdraví, neznamená
to, že musí. Chce být slušný/á na vás, navíc
vám ten dobrý den často přeje. Proto je
slušné odpovědět. Nic vás to nestojí, říct ta
dvě slova, popřípadě k nim vetřít úsměv –
divili byste se, kolik toho úsměv dokáže.
Bohůmžel nejoblíbenější odpověď je
pravděpodobně “(Prosím (a často ani to ne))
tašku za korunu.” nebo “Jedny .” Ti prostě
není hezké.
A druhá věc – říkám… ale ne, nemůžu
všechno vyplývat najednou, že.
A kdyby vás zajímal můj den… Asi nic
zajímavého. Práce, po které jsem
nenakoupil, cvičení na housle a pak návštěva světa zvaného Eorzea. Nic zajímavého.
Snad zítra.
#1.047
Opět přišla ta část dne, kdy bych tady měl něco vypotit. A já strašně chci. Tak sedám za svůj psací stroj značky Lenovo a datluju.
Dneska jsem stihl strašně moc věcí. Navštívil jsem Ostravu, dostal konečně občanku, vyzvedl vyměřené poplatek za studium, a odjel zase zpátky do Brna, bo mi ve dvě začínala směna. Směna byla vtipná – utíkala, když utíkat neměla, a táhla se, když měla ubíhat rychlostí světla. Tak vyplivnutý jsem se na byt ještě nevrátil. A nevím, čím to je.
Dneska mě tady přivítali opravdoví lidé, i když představa zůstává stále po ruce, a přitulení ztělesňuje plyšový medvěd. Mám práci, školu co mě baví, a vlastně i kapelu. Ke štěstí mi chybí jen to, co si můžu přestavovat. Takže jsem vlastně nejspokojenější princezna na světě a nic mi nechybí.
#1.040
Přežil jsem. Něco jsem se i naučil – ale výsledky asi nebudou nic moc. Každopádně to jde. A když nespíte, tak se zaručeně posere ještě něco jiného. Třeba že nepojede šalina do práce. Ani ta další a ta další. Ale stihli jsme to!
A pak jsem se dozvěděl, že jakožto princezna musím dorazit na ples. Tak teda jako jo, no.
A vůbec, je to přesně 36 hodin, co jsem nezamhouřil oko, tak jdu na to. Ou jé.
#1.026
Mrkev. Přesně to jsem. Nejenže jsme tam byli fakt dlouho, v práci myslím, ale ke všemu nejely spoje, takže jsem z České táhl pěšky. Hladový jako vlk. A po cestě žádné hladové okno. Obrovská díra na trhu, vážně.
Chtěl jsem vám říct: Lahve na pás pokládejte, ideálně podélně – nevkutálí se na čtečku nebo nezablokují šuple. Vážně úžasná věc, kterou praktikuji od narození, leč za každou sedmihodinovou směnu se najde jeden takový zákazník. To jsem vážně tak úžasný a jedinečný?
#1.019
Zase jsem chtěl být úžasný a přinést hlubokou myšlenku, ale zase mi ji něco vyplavilo z hlavy. Kdybyste ale měli řpebytek stravenek a potřebovali piliny, v Bille je prodávaj. Na stravenky. Ale možná jsem měl jenom haluz.
Počítačově negramotný tedy nejsem, ale neznám pravidla prezentování a vzdálený přístup k e-zdrojům. Nicméně velký trapas se nekonal, takže vlastně cajk. A byli jsme tam jenom dva. To už jako byli všichni gramotní předtím? No nic. Vlastně ještě něco! Jak jsem tady včera řešil textové editory a textové procesory, byla tam na to otázka. Muheh. Udělalo mi to obrovskou radost. Každopádně válka není u konce, nejenže mi chybí dva předměty nutné k postupovce, ale taky nemám ani těch dvacet kreditů. Takže válečné přípravy pokračují, další dvojbitva bude svedena příští pondělí – snad se do té doby stanu odborníkem přes informační fondy a služby a zároveň informačním vědcem. Bohové, buďte mi nakloněni.
Taky jsem kdysi někomu říkal, že nechápu jak je možné, že někdo zapomene vrátit knihy, a pak za to dostává upomínky. Dneska jsem si je chtěl jít prodloužit, vzpomněl jsem si na to na České (mám je z pobočky ve Starém Lískovci, navíc jsem spěchal na zkoušku). Měl jsem vítr,že jsou do zítra, naštěstí až do středy, což je otevírací den, takže další cajk. Ale takové štěstí příště mít nemusím, že.
A nakonec: zjistil jsem, že při otevřených žaluziích se přes noc častěji budím (tak asi každou hodinu a půl), ale mám pakz noci mnohem delší pocit a ráno se občas vzbudím před budíkem, navíc jsem extrémně čilý. Asi do půl jedné, kdy mé ruce i hlava přejdou na autopilota a svaly v obličeji stuhnou v grimase snažící se o úsměv. Ale zase za tu dobu ani jedno storno.
No nic, moc tetu, žádná informační hodnota, už vás propustím.
Moudro zpoza pokladny (po lehké remodelaci opět aplikovatelné i na běžného člověka, jako ostatně všechny, takže další nesmyslná věta): Pokud vám někdo nabízí přestávku, berte ji. Všema deseti. Deset minut poté se okno zavře, vám se začnou klížit oči, bolet záda, a vůbec samé nepříjemné věci. I takové procházka na záchod nebo s roznesením věcí nechaných na kase pomůže.
#1.012
Mám málo času, tak to zkrátím. Zkoušku jsem dal, šalinu stihnul, jíst jsem nestihnul, hurá do práce.
Doporučení: choďte na ústní zkoušky v obleku. Dělá to víc, než si myslíte. Omlouvám se za krátkost, ale práce a pak zábava. Mějte se hezky a smějte se – venku je hezky a bude hůř.
#1.005
Jak jsem se do práce dneska netěšil, tak to bylo fajn. Nikomu jsem nezapomněl vydat, měl jsem dohromady asi tři storna, z toho jedno nebylo má chyba a jedno planý poplach. Stihl jsem přestávku, kasu jsem zavíral v plusu, dvoustovky došly jenom jednou… Prostě lahoda. A nuda.
To důležité je, že jak jsem včera měl depku z úpravy směn vstříc zkouškám, tak to dneska šlo hladce. A jak mi to zvedlo náladu se snad ani nedá popsat. Škoda toho Infosu, který už jsem si zařídit nestihl. Ale co, aspoň to nebudu mít tak lehké, ten příští termín, že. Takže *klep klep klep* to i vypadá, že budu třeba možná jako studovat i další semestr. Pokud se do toho teda obuju, a zároveň se mi nepovede sebe sama strhat.
Co se kloudných věcí nepracovních týče, udělal jsem absolutní kulové. Sherlock, Castle a Ripper Street mě dostaly, pak trochu paření… stydím se za sebe, ale když já se skoro nemohl hýbat. No vážně, přesun z gauče do křesla byl téměř nadlidský výkon.
Abych nemlel jenom o dnech a mých prožití jich, tak jsem se rozhodl na konec každého postu (do vyplýtvání zásob) vložit nějaké moudro ze života za pokladnou. To dnešní zní:
Čárový kód nachází se vždy na poslední straně, kterou prohledáváš. Pokud není ani tam, máš na něm prst.