poštvrté! 036 : já, já, já – jenom já

Tak jo, Zeldo, vypadá to, že ti nedochází, proč to vlastně děláš. Původní záměr byl ten, že se na tomhle rozepíšeš, a pak budeš pokračovat ve psaní. Na něčem jako povídky. Román. Cokoli. Ty nejenže nepíšeš potom, ale prdíš skoro i na tohle. Co mi k tomu řekneš?

Tak záměr je věc hezká, o tom žádná, ale záměr práci neudělá. Záměr to všechno nevymyslí. A když mi psát nejde, ani tohle, natož pak, tak toho s tím moc neudělám. Nebo se pletu?

Zajímavé, jak hledáš cestičku ven, nebo ideálně okolo. Není to o tom kolik toho napíšeš, nebo co to bude. Jde o to psát. Sednout si na vyměřený čas, a psát. Hodina. Víc. Míň. Je to fuk. Ale psát. Pokud to nebudeš dodržovat, nikdy nic kloudného nevymyslíš.

Tobě se to kecá, když jsi výplod mé fantazie, podvědomí, nebo bohové vědí čeho. Ale víš ty vůbec, jak je těžké najít si souvislý blok času, uzavřít se od světa, a prostě psát? Když na světě existují věci jako filmy a seriály, knihy, hry, kamarádi?

Já ti přece neříkám, aby ses na to všechno vybodnul. Nemusíš se přece vybodávat na nic z toho. Ale u všech bohů… půl hodiny? Souvislé půl hodiny? To snad najdeš, ne? Vždyť jenom na záchodě trávíš čtvrthodinu.

Dík, že jsi to tak poslal ven. Na záchodě by to, pravda, asi šlo, ale tam nevydržím zase tak dlouho. Na prkýnku se blbě sedí.

A co třeba zpomalit se seriály? Když vynecháš jeden díl libovolného z nich, přibude ti třičtvrtě hodiny, ve které můžeš psát? A rovnou si to třeba udělat tak, že dokud neodepíšeš alespoň nějakou dobu, tak žádné seriály, hry, rozptylování?

Jenomže když já koukám hlavně u jídla. Anebo večer, když už nemůžu sesbírat myšlenky. Jak mi to pomůže něco napsat ještě za světla?

Co teda děláš, že nemůžeš psát za světla?

Pracuju.

Celý den? To se mi trochu nezdá?

Ne, jak kdy. Dejme tomu, že v šest nejpozději jsem doma. Udělám jídlo (a je půl sedmé) a pustím si k němu jeden díl nějakého seriálu. Pak nevydržím, a pustím si díl jiného. A pak je devět, a to už se psát nedá. Jenom hrát, koukat, spát.

Tady to máš. Chápu, že u jídla se psát nedá. Ledaže by tě někdo krmil. Ale když se podíváš na hodinky, hodiny, cokoli máš po ruce… co uvidíš?

Za pět třičtvrtě na jedenáct. Aha, už mi to dochází. Touché.

Naštveš snad někoho moc, když mu hoďku nebudeš odepisovat? Když hraješ, tak ti to přece občas vydrží i dýl?

To asi ne. Ale, když už jsme u těch kamarádů, co když budou chtít jít ven? Pivo nebo tak?

A myslíš, že nepochopí, když řekneš, že můžeš o půl hodiny později, než bez psaní? Jak vůbec poznají, co bys dělal, nebo co dělat budeš? A když se domluvíte na sedm, a ty jsi – přinejhorším – v šest doma… co děláš před tím? Nehledě na to, že přece musíš někdy dorazit i dřív?

Tak vidíš. Mlčíš. To jsem rád, že jsi mě pochopil. Takže minimálně půlhodina denně? Ode dneška?

Zkusím to.

Oba známe mistra Yodu, takže víme, že zkoušení neexistuje. Tohle jsi taky nezkoušel, tohle dáš. Takže půlhodinu denně dáš taky. Se stim smiř.

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..