Včera byl tak vtipný den, že jsem si vůbec nevzpomněl, že vám dlužím článek! Ale ono je to svým způsobem OK, poněvadž víkend je o den prodloužený, takže je týden o den prodloužený… rozumíte.
Někde mám nějaké poznámky, určitě se k nim dostanu, ale jednu věc bych chtěl hodit do placu rovnou: nedal jsem to. Na druhou stranu jsem to ale nevzdal. A bylo to zajímavé. Ne, že bych vážil každé slovo, to jen když jsem si uvědomil, že se snažím nenadávat. Ale měl jsem to na mysli, za skoro každou interakcí jsem se ohlédl, a viděl, jestli jsem to nemohl zvládnout lépe, čistěji. Většinou fakt mohl, na druhou stranu občas nejlépe pomůže dobře zvolená do vzduchu mířená nadávka. A v některých případech se to jednoduše nedá zastavit.
Teď to nejspíš vypadá, že se vlastně vůbec nic nezměnilo. Že vlastně vůbec nic nedělám, že to je týden bez s týdnem bez ale vlastně bez týdne bez. Jenomže to taky není tak úplně pravda, zvlášť když se po nějakém takovém incidentu seřvu. Ano, i to se mi stalo. Ne. Je to jako s kousáním nehtů nebo prstů. Když uz mi to náhodou ujede, snažim se přemýšlet nad tím, jestli to bylo nutné, a jak tomu příště předejít.
Smutné je, že každý týden bez měl být vtipný. On i tenhle tak zněl. A místo toho tu teď sedím a dumám nad nesmrtelností chrousta a to, jestli i za reflexivní nadávání můžou počítačové hry. (Vždyť ty přece můžou za všechno, omg.)
A vůbec, poznámky si nechám až na finální ohlédnutí. Ještě mě čekají směny, zkouška… tak uvidíme co bude.